Obraz hmyzího boha

Pátá kniha – Hlasy a hvězdy

Plazmolyžař Paul Langer -- dávný kamarád Pinky i Lucase -- je přímo v centru dění, které rozpoutala sekta na Marsu vzývající Hvězdovládce.

Do oficiálních zpráv se toho vlastně dostalo dost málo; a to i při dodržení všech zákonů o informacích. Hmyzí siluetu snímaly kamery ze satelitů a všechna média tato data přebírala. Medianti si nafotili černou linii zleva a zprava a ze stativu. Co k tomu víc dodat, když se s tím nedá spojit žádná celebrita ani skandál? Ale Paul Langer to bral jinak. Celá ta tragédie v kráteru Eil ho zajímala, protože některé z obětí znal. Tedy – ne úplně v dobrém. Kdysi nakrátko vstoupil do Spolku sběratelů psychoaktivních předmětů v naději, že když bude v kontaktu s dalšími pátrači, získá třeba tipy na neprozkoumané lokality a bude mít příležitost vidět nějaké zajímavé sbírky; ale rychle zjistil, že uvidí leda tak snobismus, úzkoprsost a různé absurdní předsudky. Sběratelé s artefakty jen obchodovali, místo aby sami prolézali štoly. Napůl šílená stařena jménem Judith Imrin Naori, která to celé vedla, se zajímala akorát o různé ezoterické vlivy a tajemno. Když členství po půl roce vypršelo, Paul už je neobnovil; ale vzpomněl si na ni, když teď slyšel její jméno a jména některých dalších sběratelů ve zprávách. Žalem pro ni neplakal a nijak zvlášť ho nepřekvapovalo, že medianti označují Spolek jako sektu; nechápal akorát, jak mohly těm šarlatánům jejich údajné psychoaktivní předměty vůbec nějak fungovat a způsobit blíže neurčenou katastrofu. Když se pak objevil obrazec Hmyzího boha, okamžitě se rozhodl, že tohle prostě musí vidět na vlastní oči.

Celá oblast Eilu byla uzavřená, ale zatím vyhlásili jenom první stupeň utajení, na což prospektorská licence stačí. Paul obratem zavolal svému trenérovi a domluvil si volno, aby tam mohl odjet, než se bezpečnostní režim zpřísní. Připadalo mu mimořádně zajímavé – a znepokojující – že něco, co vzniklo nově a v tak megalomanském měřítku, přesně kopíruje tradiční tvary. Předměty s podobnou hmyzí ikonou se v posledních letech dražily na sběratelských aukcích mnohokrát. Jeden z nich Paul dokonce sám prodával (ovšem byl to jen prachový odlitek, který osobně našel ve štole Charybda a kterého se vzdal jen proto, že měl doma jiný lepší). Oba měl vyfocené v netlogu. Teď kvůli tomu ještě prolistoval pár katalogů z aukcí – na Síti se záznamy o transakcích záměrně neuchovávaly, ale měl to doma v papírové podobě s vlastními poznámkami o cenách – a naskenoval si do netlogu i tyhle verze ikony. Satelitní snímek si vynesl do mapy a změřil si vzdálenosti. Vždy připraven! Připraven doslova na každou šílenost! Hmyzí bůh měřil skoro dvacet kilometrů, ale jeho členité rozpřažené končetiny zvyšovaly obvod desetinásobně. Pokud se to nepodaří objet celé, může být některé místo význačnější než jiné? Paul usoudil, že asi jedna z těch paží. Nejspíš prsty. Nahrál si do netlogu souřadnice druhé horní končetiny. Koupil si lístek na noční spoj do Detroitu, zamluvil si na ráno glyder, sbalil prospektorské vybavení... a tři hodiny poté, co tu zprávu viděl, seděl ve vlaku.

Druhý den před polednem už se v glyderu řítil rudou plání. Minul pár novinářů, ale rychle se odklonil od standardní trasy k Eilu. Přiblížil se k linii obrazce. Chvíli letěl rovnoběžně s ní, ale bylo jasné, že skrz čelní sklo při cestovní rychlosti nic neuvidí. Tak zaparkoval, dotáhl manžety skafandru, zkontroloval vzduch, hodil si na záda batoh a vyrazil po svých.

Zblízka byl ten útvar doopravdy divný. Na dosah ruky se chvěla třímetrová stěna černé tmy, nehmotná opona, fyzikální vtip. Na planetě s atmosférou by Paul hádal, že je to něco jako smog, drobné částice černého prachu, rozptýlené ve vzduchu; ale to by těžko fungovalo na Marsu. Možná je to spíš nějaké pole s neobvyklými optickými vlastnostmi. Má prospektor s trochou soudnosti lézt dovnitř, když neví, jak ta věc vznikla a jak funguje a jak interaguje s živou hmotou? Ale přístroje nehlásily nebezpečí, a když Paul hodil dovnitř hrst kamení, nezmizelo v černé díře; a tak se moc nerozmýšlel a udělal, kvůli čemu sem přijel. Přechod byl prudký. Jako by překročil práh, dostal se z rudého šera marsovského dne do hluboké marsovské noci. Najednou měl nad sebou hvězdné nebe a kolem sebe temnotu. Opravdovou noc! V pravé poledne! Rozumné vysvětlení asi na místě nevymyslí. Lepší je jít si to napřed prohlédnout. Rozsvítil reflektor na skafandru, umístil na zem navigační bóji, aby pak při návratu našel svůj glyder, a dal se do běhu.

První poruchy si všiml po necelém kilometru. Linie byla v tom místě přerušená něčím jako šachtou, takže se najednou vynořil do světla na tři kroky, načež zase vpadl do tmy. Zastavil se, vrátil se tam, vyfotil si to a zaznamenal souřadnice. Po dalších sto metrech našel další bublinu, a pak jich následovalo ještě několik. Zdokumentoval je všechny. Byly to malé anomálie, vysvětlitelné stejně obtížně jako celý obrazec. Paul je viděl, protože procházel těsně kolem nich, ale z glyderu ani z oběžné dráhy by něco takového neměl šanci postřehnout. Jak se blížil k Hmyzákově dlani, čekal, že najde další... ale místo toho prospektorská idyla hezky rychle skončila.

Narazil – na hlídku.

Dva chlapi v uniformách rangerů mu skočili do cesty. Náhle se díval do cizích reflektorů a emitorů pulzních zbraní. Museli o něm vědět o chvíli dřív, zatímco on je z pruhu tmy neviděl. Zatrnulo mu, když si uvědomil, že doopravdy mají prst na spoušti; a moc se to nezlepšilo, když postřehl, že další dva takové dobráky má za zády. Prospektoři mívali s ostrahou občas problémy, když pronikli do míst s vyšším stupněm ochrany a neopatrně spustili alarm – ale na kovbojku s paprskomety při tom jaktěživo nedošlo. Rangeři už prospektory dobře znali a tradičně se to řešilo domluvou anebo nanejvýš jako přestupek podle paragrafu o veřejném pohoršení a pokutou na bagatelní částku. V Černých studních šel skutečný strach jenom ze Sloňáků, z rangerů nikdy. Tihle to ale zjevně mysleli vážně. Možná až smrtelně. Paul nestihl říct ani dobrý den, a už ho táhli do glyderu. Není to příjemný pocit, vážně ne, když hlaveň vzadu mezi lopatkami skřípe o pláty skafandru.

O kus dál měli v příhodném malém kráteru maskovací fulerinový stan, od pohledu čerstvě postavený, ale už odizolovaný a opatřený jak vzduchem, tak umělou gravitací asi na osmi desetinách g. Paul se ocitl na rozkládací plastové židli ve společnosti muže ve středních letech, který se představil jenom jako koordinátor. Ozbrojení rangeři zůstali na stráži. Koordinátor ho začal vyslýchat. Paul si odmítl sundat skafandr a prohlásil, že bude odpovídat jedině v přítomnosti svého advokáta. Koordinátor řekl, že beze všeho, ať si klidně zatelefonuje. A pak to bylo jako ze špatného filmu. Paul aktivoval netlog. Ve skafandru měl dálkové ovládání a výstup přesměrovaný na displej na rukávu. Koordinátor si taky zapnul netlog. A než se Paul stihl prohrabat adresářem a hovor uskutečnit, stáhl mu všechna data a zablokoval systém. Bleskově! Bez zábran! Prostě jen tak! Paul jenom nevěřícně zíral na hlášku na displeji: data omezena z důvodů mimořádných opatření Bezpečnostní informační služby Země. "To si děláte legraci! Dám to okamžitě k soudu!" rozčiloval se a chtěl vstát, ale rangeři byli hned u něj s theta-vlnným paralyzérem. "Ale nedáte," ujistil ho koordinátor. "Nastala výjimečná situace. Platí třetí stupeň ohrožení Společenství Země. Dozor nad celou oblastí právě přebírá armáda." Nechal Paula, ať si o tom myslí, co chce (čili ať si barvitě představuje útok mimozemských létajících talířů s velikánskými děly), přesedl si k vedlejšímu stolu, hodil si data na větší monitor a začal se bezostyšně prohrabávat obsahem jeho telefonu.

Paul nebyl typ, který se nechá jen tak zastrašit, ale tohle bylo poměrně zneklidňující. A všechny ty okolní prsty na spouštích k pohodě taky nepřispívaly; čili argumenty uznal a nehádal se. Naopak: sám si vzápětí dobrovolně sundal skafandr, protože si spočítal, že kdyby tu v něm ještě chvíli seděl a pak ho bezpečnostní síly vykoply na mráz, vzduch mu na cestu zpátky nevystačí. Ale možná to byla zbytečná starostlivost. Jak ty chlapy tak pozoroval, oni ho nejspíš odprásknou hned.

Vtom se koordinátor se prokutal k osobním datům. "Paul Langer? Ten Langer? Mistr světa v plazmolyžování?!" Překvapeně hvízdl. Najednou si ho prohlížel s podstatně větší pozorností (ono je taky snazší vidět člověku do tváře, když je bez helmy). "Asi ano. Jste to vy! Co tu sakra děláte?"

"To co vždycky. Číslo prospektorské licence máte hned vedle," poradil mu Paul suše.

Najednou bylo všechno jinak. Koordinátor seslal zaklínadlo pohov a prsty ze spouští zmizely. Ověřil si licenci. Našel fotky artefaktů. Našel mapy. Zjevně přestal Paula pokládat za špióna, nebo co si tedy vlastně předtím myslel. "Vy jste to celé prošel pěšky?" ujišťoval se. "Kdepak, já to oběhl. To je rychlejší," opravil ho Paul. "Tak to jo. To má ovšem něco do sebe," připustil koordinátor. A poprvé se usmál. "Poslyšte, omlouvám se za tyhle komplikace a trochu striktní přístup. Opatrnost je na místě, protože my očekáváme komplikace taky... nebo přinejmenším pozitivní milenialismus. Jestli sem nejdete vítat vesmírné bohy, hned je to trochu veselejší." Jak prohlížel záznamy, zaujaly ho souřadnice poruch. Začal se vyptávat, ale bylo to podstatně přátelštější než předtím; a Paul se nechal strhnout zájmem o věc a za chvíli už seděl u obrazovky vedle něj. Ukazoval mu příslušné body na mapě. A jak měl siluetu před očima, v hlavě mu to sepnulo. "To je přece ten rozbitý okraj! Počkejte! Je tam jedna fotka z aukce, reliéf Hmyzího boha, který vydražila sběratelka Naori. Stejný tvar jako tady v terénu, ale ten předmět byl datovaný jedenáct tisíc mínus a na několika místech byly praskliny, způsobené přirozeným stárnutím, takže se zdá –" Všechno mu to předvedl. "Naori byla v té sektě, slyšel jsem jméno ve zprávách. Ne že bych věděl, jak by se to dalo konkrétně technicky zařídit... ale jestli měla ten předmět u sebe, mohl posloužit jako vzor. Překopíroval se do terénu včetně všech prasklinek a chyb."

Výslech se změnil v badatelský workshop. Společně porovnávali tvar a rozmístění poruch. Koordinátor byl akční; spojil se s Detroitem a obratem odvelel další tři pátrací skupiny do terénu, aby prošly vytipovaná místa v jiných částech obrazce. Další dva rangery poslal pro Paulův glyder. "Dobrá práce, Langere. Díky. Ušetřil jste nám docela dost času a tápání," řekl mu o další tři hodiny později, když se hypotéza potvrdila. "Zůstat tu ale samozřejmě nemůžete. Dám vám doprovod mimo uzavřenou oblast."

Díky – a teď fofrem koukej vypadnout, přeložil si to Paul v duchu; ale nechal si to od cesty. Koneckonců, dostal od nich oběd a čaj a nikdo ho zatím nezastřelil. Když vyvázne živý a bez následků a ještě stihne dojet včas do Neo Brna, aby byl ráno na tréninku, je to vlastně překrásný výsledek.

Žádnou dohru nečekal; ovšem koordinátor mu druhý den zavolal znovu. Ví, že mu vyprší smlouva s klubem; ví o něm vůbec kde co; má jeho bezpečnostní prověrku... a nabízí mu práci.