Brian

Druhá kniha – Led pod kůží

Lucasovy vzpomínky na dobu, kterou strávil na ambasádě na Össe, nejsou ani zdaleka idylické...

Legenda o tlupě hmyzích polobohů nikoho na Zemi nezajímá. Ovšem podobná věc stejně nikdy není důležitá sama o sobě; pokaždé záleží hlavně na tom, jakou váhu jí přikládá společnost. Dokonce i magické amulety by mohly získat skutečnou moc, kdyby za nimi stála síla mediální magie. Co by pak mělo za smysl jít a křičet, že je to proti zdravému rozumu? Lucas si povzdechl. Ne, neměl se Fioně smát. Nebylo to k smíchu, nýbrž k pláči. Až příliš snadno si dokázal představit, jak někdo jako ona s leskem v očích a jistotou patentované svaté pravdy stojí po boku kněží, kteří popravují Briana Caldwella.

Fioně předložil cenzurovanou verzi: uhlazenou, stručnou, bez emocí. Neobtěžoval se vykládat jí, že Brian byl jeho dobrý kamarád – nejlepší, jakého tam na perthünské ambasádě vůbec měl. Zrovna tak nepotřebovala vědět, že osoba, která se na Össe pokouší propašovat odsouzenci prostředek k rychlé smrti, riskuje popravu stejného druhu, jaká byla původně v plánu, a navíc už zaručeně bez naděje na podobnou zásilku pro sebe. A už vůbec nehodlal rozmazávat, že s tím za šéfem přišel on sám a dobrovolně se nabídl, že to udělá.

Ale pamatoval si.

Stráže jsou bohatě podplacené; právě to byl ve skutečnosti nejriskantnější okamžik, když Lucas tohle zatmění pozornosti vyjednával; ale stejně je potřeba postupovat nenápadně. Lucas vstoupí do úzké cely. Dveře musí nechat otevřené.

Brian vypadá strašně. Za necelou dekádu, kterou tu strávil, neuvěřitelně sešel a zestárl. Je do půli těla nahý, ale nemá žádné viditelné zranění, když člověk nepočítá shrbená ramena a poškození životního optimismu. O bolesti zjevně zatím jenom přemýšlí. Ale zato pořád.

– Lusi, vydechne. – Říkali, že zítra. Zvoní u dveří každou hodinu. Jak to vypadá? Udělali jste něco? Jeho hlas vibruje na samé hranici paniky.

– Ano. Povím ti. Ale napřed něco pro jistotu, rychle, říká Lucas potichu. Jed je v malé plastové kapsli. Lucas na okamžik sevře Brianovu ledovou ruku a vtiskne mu kapsli do dlaně. – Tohle si přilepíš na vnitřní stranu zubů... abys to mohl rozkousnout i se svázanýma rukama. Kdyby bylo nejhůř.

V Brianových očích se objevuje nevěřícná hrůza. – Proboha. Vy... vy mě z toho nevysekáte, vydechne.

– Snažíme se, říká Lucas. – Ale koncil už rozhodl a zatím to nevypadá, že by se to dalo vysloveně obejít.

– Snažíte se. Brian skoro není schopen mluvit. Drkotají mu zuby. A najednou se mu z očí vyřinou slzy, vrhá se na kolena, chytá Lucase za nohy. – Nenechávejte mě tady! Prosím tě... prosím tě, udělej něco... ať mě dostanou ven.

Lucas nemá ponětí, co si počít. Brian klečí na zemi, křečovitě se chvěje a skoro se dusí divokými vzlyky. Lucas se sklání a bere ho za ramena, ale před takovou záplavou slz si připadá neuvěřitelně bezmocný. Brian se ho najednou zoufale chytí kolem krku. Drží se ho, jako by se mu chtěl schovat pod košili; jako by z něj chtěl za každou cenu vytřást špetku naděje.

Lucas zatíná zuby. Všechno se v něm svírá soucitem. Ale zároveň taky cítí, jak se mu pohledy dvou össenských strážných zarývají do zad; cítí jejich bezbřehé pohrdání a rudne až po kořínky vlasů. – Ovládej se trochu! zavrčí. – Briane, proboha, nejsi tu jenom za sebe! Podle tebe budou posuzovat celou Zemi. Nemáš právo se takhle sesypat!

Brian se odtáhne. – Tobě se to žvaní, zasyčí nenávistně. – Ty nejsi až po krk ve sračkách!

Nemá smysl vykládat mu, že si za to může sám. – Jestli se proflákne, co sem nesu, budu v nich taky, ujistí ho Lucas. – Poslouchej. Nemáme čas. Zkus mě chvíli vnímat.

Brian se nadechuje, ale pak si další výlevy odpustí.

– Zítra ráno... budou se tě ptát... začne Lucas. Zaváhá. – Šéf dosáhl toho, že to udělají formou božího soudu. Ještě ti dají slovo. To je tvoje jediná šance. Musíš říct, že jsi nevinný, že jsi byl pomýlený... prostě tohle všechno, vždyť víš; a pak hlavně zdůraznit, že slyšíš Akkütlixův hlas, který ti odpouští. Soustřeď se, Briane. Umíš tu formuli? Znáš to opravdu celé nazpaměť?

– Jasně, říká Brian. Utírá si slzy. Vypadá, že si to nedokáže srovnat v hlavě. – Ale... ale to je přece skvělá zpráva, připouští opatrně. – Chápu to dobře, Lusi; když jim řeknu těch pitomejch pár veršů, tak mě prostě nechají jít?!

– Ano, kývne Lucas.

Brianovi zazáří oči. – To je paráda! Vy jste to dokázali! Tak proč to sakra neřekneš rovnou, že jde jenom o moje prohlášení? Děsíš mě tady, že jako... že... že... kdovíco...

Lucas mlčí.

Brian se trochu zarazí a ztiší hlas. – Nebo je v tom nějakej háček? Jestli jsou ochotni mě pustit, když jim to potvrdím, tak o co jde? Pohled mu sklouzne na sevřenou pěst, ve které se skrývá kapsle s jedem. – Proč mi vůbec... k čemu mi...

Lucas odvrátí oči. – Díval jsem se do archívu, Briane, říká. – Nejsi první, kdo se tady dostal do průšvihu. A byli lidi, co to nedokázali říct.

Brian zavrtí hlavou. – Šašci! Já nejsem žádnej pošahanej Giordano Bruno, abych tady chcípnul za pravdu a ideály! Už jsem si to přebral. Udělal jsem pěknou blbost. Sloňákům všechno odvolám nebo potvrdím, jak si budou přát! A klidně jim to podepíšu, když to nebude muset bejt vlastní krví.

– Jasně. To zvládneš, říká Lucas. – Ale dej si to do pusy, Briane. Přece jenom. Pro klid mé duše, prosím tě. Stejně to potřebujeme pronést zase ven, aby to tu nenašli. Ráno už nebudeš jíst. Nalep to TEĎ.

Brianova smrt byla strašná. Pohled na jeho zmítající se tělo, připoutané na oltáři a hořící od konečků prstů, Lucase týdny budil ze spaní. Ten šílený křik mu zněl v uších dokonce i za dne. Ale to nebylo nejhorší. Vůbec ne.

Byla to jiná vzpomínka, ozvěna téhož hlasu předtím, co ho děsilo do morku kostí ne jenom týdny, nýbrž celá léta. Brian mluvil zvolna; nahlas; bez zachvění. Zvučné verše se rozléhaly pod klenbou svatyně. Uznávám svou vinu před Akkütlixovou tváří... jeho hlas mi praví, že zasloužím smrt... mě položte na oltář... moje tělo spalte... na popel.

Lucas věděl, že to tak bude. Věděl to od chvíle, kdy se v archívu díval do databáze lidí souzených össenským koncilem. Běžně byla nepřístupná, a z dobrých důvodů; ale šéf mu vzhledem k okolnostem vydal zvláštní oprávnění. Brianovi to Lucas neřekl, když s ním mluvil v cele smrti, ale nenašel jediný záznam o tom, že by snad v tomhle takzvaném... božím soudu... někdy někdo zvítězil.

Brian zemřel po několika minutách utrpení bleskovým zásahem jedu, což Össeané pokládali za infarkt. Nikdo jim to nevymlouval. Velekněz pravděpodobně tušil, o co se jedná, ale jakékoliv vyšetřování by bylo spíš otázkou politické vůle, a ta tu chyběla; co by neprošlo řadovým Össeanům, u Pozemšťanů se dalo přejít a požehnat tichým souhlasem, protože meziplanetární konflikt si nikdo nepřál. Koneckonců, poprava byla vykonána a hereze potřena. Brianovo tělo shořelo. Velvyslanec verzi o selhání srdce potvrdil i Brianovým rodičům. Byli to moderně smýšlející lidé; tělo samozřejmě nežádali, a nakonec si nepřáli zaslat ani popel.

Ovšem Brian tu kapsli rozkousnout nechtěl. Prostě mu při všem tom řevu a zatínání zubů nedopatřením sklouzla mezi čelisti. Jed by vyplivl, kdyby mohl. A užil by si to až do konce... protože z celé duše toužil zemřít na oltáři larhdökawöarskou smrtí.

To byla skutečnost, o které Lucas vůbec nepochyboval.