Aš~šádův podnik

Šestá kniha – Vrstva ticha

Psychotronika jako živnost. Ano; Aš~šád z Fomalhiwy si to na Zemi uměl krásně zařídit. Má skvělou práci a pohádkový plat...

V hale ho minula dvojice; starší muž nesl v podpaží berle a druhou rukou podpíral vyzáblou ženu, která oporu zjevně vůbec nepotřebovala. Cestou k výtahu kolem něj proběhl chlapík s neklidnýma, pichlavýma očima, neupřímnost sama, a vzápětí chodbou prosupěla těhotná žena v elegantním kostýmu, od pohledu pěkně rozzuřená. Lucas se ušklíbl. Nahoře narazil na další ženu; ta už dítě neměla v břiše, nýbrž v náručí, tiskla ho k sobě, do jeho vlásků si otírala slzy a rozechvěle, užasle se usmívala; šla jako v snách. Lucas bezděky zvolnil krok. Najednou ho napadlo, že nechce vidět to, co asi bude za rohem.

Ale nevrátil se. Koneckonců měl sjednanou schůzku.

Před prosklenými dveřmi do Sofiiny svatyně postával značně nesourodý dav; rozpadlý a naježený, podezřívavý a nestmelený, oscilující mezi hrdostí a studem; tohle by člověk čekal spíš před ordinací venerologa. Byli tu lidé ve skupinkách – diskutující, komentující a žvanící, – ale ještě častěji bludné duše všeho druhu, ponořené v rozpačitém, zarytém, nervózním, přezíravém či významném mlčení. Neuvěřitelně otylá dívka, vměstnaná v květované halence a kamaších, které jí vizuálně neubíraly ani půl kila, to vyřešila nejlíp: hodila si na zem deku a bivakovala rovnou na prahu. Lucas v duchu vyměřoval, jestli dokáže jediným krokem překonat stehna tak mohutná. Jak se blížil k těm dveřím, hlavy se za ním otáčely a vzduch houstl a kypěl nevraživostí. "Taková drzost, takhle předbíhat!" zavrčel nějaký muž převelice temně. Vzápětí se z neurčitého šumu vydělil hysterický, ječivě zlostný ženský hlas. "To by moh každej, jen tak si přijít! My tu taky čekáme od rána, no ne?!"

"S dovolením," řekl Lucas měkce.

Stáhli se. Jasně cítil zeď kolem sebe: tu zvláštní rovnováhu, klid uprostřed pohybu. Nejradši by ho uškrtili, to viděl; ale zrovna tak bylo zjevné, že nedokážou zvednout ani prst. Podíval se na rozteklé děvče na zemi. Zajíklo se a chvatně se odvalilo o těch několik potřebných decimetrů. Připadal si jako zaříkávač hadů. Otřásl se hrůzou.

Prošel dveřmi a po třech krocích se srazil se Sofií, která mu utíkala na pomoc. Jak se otočil zády, kouzlo Změň se v kámen se zlomilo; ani jazyky už nebyly zkamenělé, a hlasivky se dožadovaly. "Co to má znamenat? Máme snad nějaké pořadí!" rozčilovala se hysterická žena a cpala se do dveří.

"Ticho," zaječela Sofie. "Všichni – o krok – dozadu! Tyhle dveře zůstanou volné. Jinak tady končíme!"

Předvídatelná přestřelka. Lucas poslouchal na půl ucha, jak jeho sestře spílají, a přemítal, jestli by se neměl otočit a máchnout rukou a všechny je srazit ze schodů. Zaříkávač hadů. Krysař. Onen záchvěv hrůzy, který pocítil před chvílí, se přetavil v nepolevující strach, brnící ho kdesi v okolí žaludku. Konečně Sofie všechny vyrazila a dveře zavřela.

"Měla by sis do práce nosit bič," poznamenal, aniž se otočil.

"První, co si seženu, bude záclona," zasmála se unaveně. "Připadám si tady jako exponát v teráriu." Obešla ho a ztěžka se posadila za stůl. "Vůbec si nemůžu v klidu lakovat nehty, chápeš, a pít kafíčko, protože na sklo se pořád lepí dvacet cizích obličejů."

Lucas se neusmál. "Jestli se to během čtrnácti dnů rozkřiklo takhle, můžeš si spočítat, jak to tu bude vypadat za měsíc."

"Horší to nebude, Lusi. Tohle je budova s vrátnicí. Na každého, kdo je tady, připadá sto padesát dalších, kteří se sem nedostali. Tyhle Aš~šád pustil. Ráno stráví hodinu jenom tím, že si je vybírá. Vrátnému dá seznam jmen."

"Vrátný bude boháč."

Sofie zavrtěla hlavou. "Zkusil si vzít úplatek právě jednou. Teď už ví, co je to telepatie."

"Vždycky to jde," mínil Lucas. "V téhle budově sídlí spousta jiných firem. Kdybych se sem potřeboval dostat já, sjednám si schůzku v některé z nich a cestou zabloudím."

"To je ti podobné," řekla Sofie. "Ale víš, s většinou lidí, kteří se sem dostanou povodem, by se Aš~šád stejně nebavil. I z těch, které sám pozval, ještě půlku vyrazí."

"Většina! A půlka! To zní nadějně. Znamená to, že úplně stačí být jedním z té šťastné menšiny."

Sofie na něj vrhla nesouhlasný pohled. "Moc rychle jsi zapomněl, kolik práce ti dalo se do ní dostat, Lusi. Tohle je zatraceně nebezpečná pýcha. Aš~šád o tobě říká, že–"

Na stole zazvonil telefon. Sofii to přetrhlo nit, ale i tak se absolutně nenamáhala ho vzít. Dovolali jste se do Centra psychotronických konzultačních služeb mistra Aš~šádgu~ly~maiíldana z Fomalhiwy, řekl ze záznamníku její hlas. Následoval výčet toho, co dotyčné psychotronické konzultační služby zahrnují. Jestliže chcete mistrovi předložit svůj problém, dostavte se v kterýkoliv pracovní den v šest hodin ráno osobně do prostoru městského doku. Pokud bude váš případ shledán dostatečně závažným, bude vám umožněno sjednat si schůzku. Ve vzkazu nebyla žádná výzva, aby volající zanechal vzkaz, ale z reproduktorů se přesto vzápětí ozval rozechvělý dívčí hlas. "Prosím vás... prosím vás, musíte mi pomoct. Mám starou matku, která–"

Sofie stiskla příjem, ale zapnout vizuální vstup se neobtěžovala. "Tím, že tu budete nechávat vzkazy, ničemu nepomůžete," řekla chladně. "Přijďte zítra ráno." Zopakovala adresu.

"Ale tohle je důležité! Haló! Slečno–" vypísklo děvče na druhém konci. Sofie bez zaváhání stiskla tlačítko přerušení hovoru.

"Umírá jí máma. Ty se s nimi teda nemažeš," řekl Lucas.

"Má stejnou šanci jako ostatní," prohlásila Sofie. "Ať si nařídí budíka. Jestli je doopravdy zoufalá, Aš~šád si ji pozve."

Lucas obrátil oči v sloup. "Davy malomocných táhnou k dokům, nuzné hadry za nimi vlají! Rë Akkütlix. Já si taky nařídím budíka, Sofie. To prostě musím vidět."

Rozletěly se dveře. "Skvělý nápad, Lucasi," řekl Aš~šád. "Zrovna jsem ti to chtěl navrhnout."

Dveřmi kolem něj proklouzl nenápadný postarší chlapík s mastnými vlasy a nezdravě žlutým obličejem. Popotáhl, velkým šedým látkovým kapesníkem si otřel uslzené oči, zamumlal něco na pozdrav a vyřítil se ven. Aš~šád ho provázel melancholickým pohledem a opatrně si protřepával prsty. "Další až za deset minut, Sofi," řekl ochraptěle. Opřel se o zárubeň a zadíval se na Lucase. "Dneska tě vážně rád vidím. Štveš mě. Ale aspoň ti aura drží pohromadě."

Lucas cítil jeho únavu, vír, který všechno vsává... jako by před ním ani nestál živoucí člověk, nýbrž dveře otevřené do vzduchoprázdna. "Jsi v tom až po uši, Aš~šáde," řekl bez úsměvu. "Sežerou tě zaživa."

"Neberu si víc, než můžu zvládnout."

"Jenže oni budou chtít víc. A budou tě nenávidět, když to nedostanou. To není šťastné, sezvat si je a vybírat si. I když odhlédneme od toho, že nepozvaní na místě zlynčují pozvané, i ty sám si každý den děláš desítky nových nepřátel."

"Bingo," řekl Aš~šád ironicky. "Dneska ráno jsem tam mezi nimi chodil a přesně tohle jsem si říkal. Že to tak je. Že ty mě na to zaručeně upozorníš. A taky – jak dlouho by asi tobě na mém místě trvalo, než by sis začal vybírat lidi ne podle jejich problémů, ale podle jejich konta a vlivu." Zaváhal a v rozpacích si přejel dlaní po zátylku, ale pak to přece jenom řekl. "A jak dlouho to asi bude trvat mně."

Nečekal na odpověď a vykročil k Sofiinu stolu. Vzal z něj připravený bankovní čip a opatrně ho Lucasovi podal, tak, aby se jejich ruce ani omylem nedotkly. "Splácím dluh," prohlásil. "Patnáct tisíc plus výdaje u Yeegonei plus úroky."

Lucas se zarazil. Ale cítil moc dobře, že je nepřípustné si to nevzít. "Připadá mi, že jsou to pěkně těžce vydělané peníze."

"Jsou to prostě peníze," odsekl Aš~šád. Ještě jednou hrábl Sofii do stolu, vytáhl plechovku s iontovým nápojem a pořádně si přihnul. "Tak, neztrácejme čas. Dělal jsi domácí úkol?"

"Jasně, šéfe," řekl Lucas.

"Pořádně, nebo jen aby se neřeklo?"

"Co si sakra myslíš?!"

Aš~šád přikývl. "Lehni si dozadu za kameny, nenápadně. Schovávat tě nechci, to by tě zbytečně rušilo. Dostaň se dolů. A pak se prostě dívej, co dělám a jak to vypadá v barvách. Pozorováním se v téhle fázi nejlíp něco naučíš." Otočil se k Sofii, která je poslouchala s naprosto šokovaným výrazem. "Dej mu pár minut, než zavoláš dalšího."

"Ale... tedy... chceš říct, že můj bratr..." začala Sofie omráčeně.

"Tvůj bratr si o sobě moc myslí, a já ho v tom bohužel ještě podporuju," uťal ji Aš~šád. "Máš tu někde ten seznam na dnešek? Potřebuju ještě jednoho člověka připsat. Úplně na konec, aby se tu s nikým nepotkal. Budeš mu muset zavolat."

Dál Lucas neposlouchal. Proklouzl dovnitř a zul si boty. Přestože to v instrukcích nebylo, zachoval se prozíravě a vzal je s sebou do úkrytu. Položil se na prohřáté oblázky. A spadl do bezedných hlubin, sotva zavřel oči. Vůbec nestihl říct nějakou formuli.

Aš~šád měl pravdu. Na tom zdejším kamení se mu dařilo dostat se dolů úplně hladce a bez námahy.

Ode dveří zaslechl hlasy. Barvy byly naprosto zřetelné. Aš~šádovu auru znal, ten pravidelný, nádherně symetrický vějíř sytě zelených tónů, protkávaný ohníčky fialové a zlaté. K ní se mísila šmouha šedavě hnědé, kalná jako zkažený ocet. Lucas se otřásl. Teprve pak si uvědomil, že tohle je ten druhý.

"... samozřejmě, tomu já nehovím," mlel udýchaný, trochu pisklavý hlas. "Ale kdyby vona nebyla taková, jo, kdyby mě jako pořád nechtěla srát, vole, a kdyby sakra měla trochu toho, jak bych to... prostě trochu nějakou úctu k druhýmu člověku, jo, a kdyby teda aspoň řekla, že za to celý může vona–

"Jste tu vy, ne ona," přerušil Aš~šád tu upachtěnou tirádu. "Můžu vám vyléčit žaludeční vředy i játra. Nebo se můžu postarat, aby to mezi vámi a vaší ženou bylo trochu lepší. Ale–"

"Jo! Jo, to udělejte. Konečně to někdo tý mrše spočítá! Dyť to se nedá vydržet. Vona do mě jako pořád reje, že bych jako měl do tý... do tý protialkoholní tentononc, léčebny–"

"Nerozumíme si. Já se jí za vás nebudu mstít," přerušil ho Aš~šád znovu beze stopy netrpělivosti. "Zdraví je snad přednější, ne?"

"Jo. To jo. To teda. Člověče, já jsem úplně v háji. Já vám mám takový hrozný–"

"Sedněte si na zem."

"To jako na ty šutry?"

"Ano."

Barvy se rozpadly. Vzápětí Lucas postřehl pomalý pohyb. Díval se, jak se ostrůvky záře přeskupují a šedohnědá se posunuje k okrajům a ven, jako když někdo z mořské hladiny sbírá ropnou skvrnu. Za chvíli se v tom zorientoval. Sledoval Aš~šádovy prsty: všechny ty jemné finesy, to pomalé, pracné spřádání nití.

"To je ale... ty vole, to je fakt dobrý!" řekl hlas překvapeně.

"Ona možná taky není tak špatná," prohodil Aš~šád.

"Jo. To máte pravdu. Sakra." Lucas slyšel, jak se muž směje. "Ta moje stará, to je ale ženská! Pořád je to pěkná baba, co? To vám povím."

Chrastění oblázků a loučení. Zavírání dveří. Lucas chtěl vstát a něco říct – kupříkladu se zeptat, jestli tohle Aš~šád doopravdy myslí vážně, – ale vězel v ponoru tak hluboko, že nedokázal ani pohnout rukou. Natožpak poznat, jestli ještě vůbec nějaké ruce má. Nevnímal svoje tělo. Pocit tíže se změnil v tíhu bez pocitů. A dveře stejně vzápětí bouchly znovu.

Aš~šád přivedl dovnitř ženu s rozvinutým nádorem a pak další se stejně ukázkovými depresemi. Lucas už dokázal postřehnout poruchy v auře, způsobené nemocí. Díval se, jak je Aš~šád zručně spravuje... a jak potom z prstů setřásá tu špínu a hlubokými nádechy obnovuje vlastní rovnováhu. Čili takhle to tu chodí každý den? Od rána do noci? Neustálé zouvání bot a napravování chyb? Léčit psychotronickým způsobem bylo efektní, ale zjevně taky pěkně vyčerpávající. Aspoň že má Aš~šád zaručen stálý přísun dobrého pocitu z dobrých skutků.

"Všichni říkají, že každou chvíli někoho vyrazíte," zavibroval náhle ode dveří další ženský hlas; nejnádhernější alt, jaký kdy Lucas slyšel. Měl neuvěřitelnou barvu. Byl temný a chraplavý; smyslný a zároveň chvějivě nejistý, jako by se lámal na samé hraně hysterie. Nesl se prázdným prostorem Aš~šádovy svatyně a drhnul v uších s pikantní štiplavostí háčků z bodláčí. Aura, která k hlasu patřila, byla neuvěřitelná zrovna tak. Šířily se z ní syté, nepopsatelné barvy, pestré jako mozaika ze stovek motýlích křídel. Tříštily se Lucasovi před očima. Převládala tyrkysová a zlatá, ale bylo v ní úplně všechno. Jediné, co chybělo, byl řád.

Zničehožnic se dívka zachichotala. Zacinknutí toho ještě napůl dětského smíchu zazářilo z tmavých hlubin: letící stříbrná cetka. Nepatřičně. Ale přesně včas. "Připadám si tu jak u nás na sociálních vědách. Ve starý budově vůbec není místo. Tam se člověk taky takhle mačká na chodbě, když jsou zkoušky. A já zvlášť," prohlásila a znovu se rozesmála. Lucas svůj první odhad jejího věku rychle snížil o dvacet let.

"Občas se s někým nedohodnu, ale není to můj záměr," ozval se Aš~šád vesele. "Někomu se zdá cena neúměrná. A někomu, kdo mi ráno pláče na rameni, se do odpoledne nafoukne ego natolik, že se to zdá neúměrné mně." Rë Akkütlix, snažil se dělat vtipy! Také on zřejmě zatoužil uslyšet znovu ten třepotavě probleskující smích.

Dívka to vzala osobně. "Nezlobte se. Nechtěla jsem být drzá." Její alt se zhoupl a závratným obloukem sklouzl do hlubin smutku a sametové tmy. "Ale já si o sobě těžko můžu moc myslet, víte."

"Na ty balady, co skládáte, můžete být hrdá právem."

"Vy je znáte?" Motýlí křídla i hlas, to všechno ihned zase ožilo výbušným nadšením. "Slyšel jste asi to moje demo, co mám na Síti, ne? Jak se vám líbí ten pseudonym – Lori Sturlussonová? Loretta se jmenuju doopravdy, ale příjmení mám nemožné." Už zase se smála. "Tahali mě do klubu na kolejích, ať tam jdu zpívat, ale... prostě... rozumíte... To stejně nemá cenu." Povzdech. Další denervující zhoupnutí emocí i hlasu. Mezi euforií a depresí oscilovala dotyčná Lori Sturlussonová s takovou frekvencí, že i Lucas, který byl jinak celkem pohotový, přestával být schopen to sledovat. "Je to k ničemu, všechno. Ale to je vám určitě jasné, pane léčiteli. Nikdy bych nemohla... prostě..." Škytnutí a poslední metry pádu. "Nemůžu jen tak vylézt na pódium. Vždyť je to hrůza, jak vypadám."

V tu chvíli to Lucasovi došlo. Tahle Siréna s nádherným hlasem je to otylé děvče, o které málem zakopl venku v chodbě; ta rozbředlá obryně v květované blůze a kamaších, která se tam rozvalovala ve dveřích. Co po Aš~šádovi chtěla? Liposukci pomocí vkládání rukou?

"Možná si to moc berete, Lori," řekl Aš~šád.

"Já že si to moc beru?!" Přenádherný alt vibroval bezbřehým zoufalstvím, tak opravdovým, že u zpěvačky mělo cenu statisíců kreditů. "Kdybyste to slyšel, všechny ty poznámky! Lidem je to akorát k smíchu. Pořád! Já jsem jim k smíchu. Ale nemůžu s tím vůbec nic dělat. Já to zkoušela, diety a tak, jenže prostě se neudržím. Zpěvačka balad má být křehká éterická bytost. Rozumíte, jako když pavouk vyleze z hnízda, samé ruce a nohy, výrazný profil, černé vlasy. Pavučina na nose!" Zasmála se, a zase sklouzla málem k pláči. "Tragická postava. Ne směšná. Klidně může brát drogy. Ale nikdy nesmí moc žrát." Hlas se zlomil, a vzápětí se zvedl v drásavé výčitce. "Panebože! Vy se taky smějete!"

"Ne, to vůbec ne," bránil se Aš~šád, ale Lucas slyšel až k sobě do úkrytu, jak zoufalý boj kvůli tomu svádí.

"To nemá cenu," zamumlala Siréna. Hlas najednou drhnul jako rozdrcený křemen a barvy zavířily, jako když se můry vrhají do plamene. "Klidně se smějte. Tohle není ten správně tragický osud, co? Už jsem si všimla. Nikdy nevyvolá lítost. Vždycky jenom pohrdání." Nebyla schopná dál mluvit. Hlas vyschl jako bystřina v létě.

"Ale no tak! Neplačte. Něco s tím uděláme," řekl Aš~šád.

Lori Sturlussonová neodpověděla. Lucas si domyslel, že Fomalhiwan ji bere za ramena a usazuje na oblázky. Rozhostilo se ticho, vyplněné jeho obrovským úsilím. Protahovalo se to.

"Tak. Klidně běžte domů. Zkuste si dát večeři. Nedokážete ji dojíst," řekl Aš~šád konečně. "Nemusíte se bát. Žádný stres, žádná anorexie, jenom přiměřená psychická zábrana. Víc než malou porci do sebe prostě nedostanete."

"Takže... vy jste to... zařídil?" vypravila ze sebe Lori Sturlussonová.

"Nejšetrnějším možným způsobem. Začnete mít neodolatelnou chuť tancovat. Budete mít spoustu zdravého pohybu! A do roka a do dne se to přirozeně srovná." Aš~šád si povzdechl. "Teď mě ale poslouchejte, Lori. Jsou lidé, kteří mají mnohem vážnější problémy. S tímhle bych nikdy neztrácel čas... nebýt toho, že jste to právě vy. Na hudbu máte talent. Na písně máte talent. Svět bude hezčí s nimi. Tohle si pamatujte. Když vás pochybnosti doženou k zoufalství... když budete mít pocit, že se vám nic nedaří, vzpomeňte si, že mně to za to stálo. Nezahoďte to, co umíte. Teď máte povinnost zpívat!"

Dívka couvala ke dveřím. Děkovala. Chápala skvěle, že audience je u konce, ale očima úpěnlivě visela na Aš~šádovi a klopýtala čím dál pomaleji, jako by chtěla natáhnout čas. Lucas viděl, jak se její aura k Fomalhiwanovi vzpíná, jako když protuberance vytryskne ze slunce. Najednou si uvědomil, že právě přihlíží jejímu životnímu zážitku. Tohle je chvíle, na kterou bude Lori Sturlussonová vzpomínat na smrtelné posteli. Zlom v jejím životě. Zázrak. Jenže bohužel viděl i to, jak se Aš~šádova zelená a zlatá stahuje, jako když hlemýžď zajíždí do ulity. Kdepak. Pro Lori Sturlussonovou Fomalhiwan nemá víc než těch právě dobíhajících patnáct minut.

A měl by snad mít?

Dveře práskly do ticha a Lořiny neuvěřitelné víry tyrkysu a ohně byly najednou pryč. Lucas se otřásl. Bez ohledu na korektní ukončení či jeho nepřítomnost se prudce zvedl. Opřel se o kámen a vyškrabal se na nohy.

"Říkal jsem si, jak dlouho to asi vydržíš," ozval se Aš~šád. "Myslím bez těch svých věčných jízlivých poznámek." Ztěžka dosedl na oblázkovou podlahu. "Máme pět minut," vydechl. "Po každém osmém kousku je chvilku pauza." Lehl si na záda, rozhodil ruce a zavřel oči.

Lucas došel k němu. "Myslíš, že jsi jí pomohl?"

"Ne," odpověděl Fomalhiwan. "Tady máš pěknou ilustraci toho, co jsem se ti snažil vysvětlit tam v Abyssu. Já jí samozřejmě pomohl... s tím, co pokládá za svůj problém. Teď bude schopná jíst jenom zeleninu, suchý chleba a ryby. Kdykoliv se podívá na šlehačku nebo hranolky, začne blít do pytlíku. Za pár měsíců z ní bude vychrtlá vrásčitá baba."

"To je teď v módě," mínil Lucas. "A má pravdu, že jako zpěvačka potřebuje patřičný image. Bude si to úžasně užívat. Navleče na sebe těsné kožené kalhoty a sexy tričko. Všechno, co nikdy nemohla."

"Přesně tohle si zaplatila, a taky to dostane," řekl Aš~šád unaveně. "Jenže její duše tím nic nezíská. Okradl jsem ji o možnost, aby to udělala sama. Myslí si, že jsem jí právě umožnil úžasnou kariéru. Otázka je, jestli jsem naopak všechny její šance právě nezničil." Otevřel oči. "Ona není zpěvačka, Lucasi. A nikdy nebude, protože jí chybí píle. Místo aby studovala hudbu a dřela deset hodin denně, poflakuje se na univerzitě, která je proslulá benevolencí učitelů a nepatrnou výškou všech latěk. Viděl jsi ji, jaká je uvnitř. Úžasný talent! Úžasné barvy. Jenže ta holka má vůli jako zteřelou nit z vetešnictví. Nikdy nic nedotáhne do konce. Nemá sílu ovládnout své chutě nebo přemoct lenost; nemá sílu jít za nějakým cílem déle než půl dne! A proto nikdy nic nedokáže. Jenom ty písničky je schopná dopsat, protože jsou krátké."

"Když se ti to tolik příčí, proč jsi ji v tom nenechal?"

"Vida," řekl Aš~šád. "Začínáš si myslet, že bych v tom měl lidi nechávat! Tomu říkám posun správným směrem. Ještě chvíli, Lucasi, a třeba budeš schopen mi poděkovat, že jsem v tom přes tvůj zuřivý odpor nechal tebe."

Lucas zavrtěl hlavou. "To nemůžeš srovnávat!"

"A proč by ne?" Fomalhiwan se ušklíbl a prudce se posadil. "Právě si říkáš, že nejsi jako ona. Výborně. Mám pro tebe další domácí úkol: tři dny bez jídla, počítáno od půlnoci do půlnoci. Pít můžeš vodu. To se ví! Nejsi žádná Lori Sturlussonová."

Lucas se neobtěžoval to komentovat. "Připadá mi absurdní, že ztrácíš čas takovou banalitou. Venku čeká spousta lidí, kteří mají opravdový problém."

"A co to je – opravdový problém? Třeba takový, kdy jde o život? Pak to pro ni žádná banalita není. Už dvakrát se pokusila o sebevraždu jenom kvůli tomu, jak vypadá."

"Zašla vážně tak daleko?! Lidi se trápí kvůli neuvěřitelným hloupostem."

Aš~šád ho sjel posměšným pohledem. "Jestli jsi ty sám chytřejší, můžu ti leda závidět," zavrčel. "Lidi se trápí, protože se snaží vzepřít Osudu. Z tohoto hlediska je to hloupost vždycky." S výrazem naprosté beznaděje se zadíval ke dveřím. "Víš, většinou pro mě vůbec není problém jim pomoct. Problém je vybrat si, co udělat a pro koho. Tady ve Sluneční je třicet miliard lidí. Můj život nebude mít ani tolik vteřin. Nejsem spasitel, abych pracoval s věčností. A nejsem vševědoucí, abych vždycky správně domyslel všechny důsledky." Rozhodil rukama. "Nevím, jestli jsem měl pozvat zrovna tuhle holku! Zatraceně, taky nevím, jestli jsem pak měl do ní hučet, aby nepřestávala skládat ty svoje písničky! Záleží na nich vůbec, když ona je v nitru pevná jako rozšlápnutá medúza? Člověk je složitý systém. Ve skutečnosti nevěřím, že to čemukoliv pomůže, když na něm zázračným zásahem zvenčí vylepšíš nějakou drobnost."

Lucas nevěřícně zavrtěl hlavou. "Jak můžeš tohle říct? Tebe asi nikdy nebolely zuby!"

Aš~šád si odfrkl. "A co s nimi zubař nadělá, když se o ně sám nijak nestaráš?"

Lucas se nadechoval k řeči; ale pak si uvědomil, že všechny námitky, které mu chtěl předestřít, Aš~šád samozřejmě zná. "Ty o tom moc přemýšlíš," řekl nakonec jenom.

"A taky jsem to už vymyslel," prohlásil Aš~šád bodře. Protřepal si prsty a začal vstávat. "Peníze jsou báječný vynález. Kdybych chtěl konat zázraky zdarma, musel bych být bůh. Ale když zázrak prodáváš, celá záležitost dostane přiměřený lidský rozměr. Já si od každého účtuju půlku jeho skutečného hrubého měsíčního příjmu, jak si ho zjistím z protonace. To je spravedlivé. Dokonce nekonečně spravedlivější, než kdybych vycházel z jejich verzí pro berňák. Kdo není ochoten tolik dát, asi nepotřebuje zázrak."

"Půlku měsíčního příjmu od padesáti lidí denně," řekl Lucas. "Tomu říkám lukrativní povolání."

Aš~šád zavrtěl hlavou. "Děti a důchodci jsou skoro zdarma," upozornil ho. "A třeba tady naše Lori taky nemá jiné příjmy než z občasné brigády. Na sexy videochat ji nevzali! Ale i kdybych obral denně padesát manažerů a právníků, pořád je to málo za to, co to udělá mně. Tak. Jestli jsem tě neodradil, schovej se zpátky do brlohu. V zájmu tvé argia~lujské kariéry by bylo vhodné, kdybys tu se mnou vydržel až do konce."