Doky na Neptunu

Čtvrtá kniha – Vidění

Záchranná výprava? Hrdinný agent? Kdepak. Roy Stafford – který z titulu své funkce ředitele Rady pro výzkum vesmíru má jako jeden z mála příležitost se k uvězněným Pozemšťanům dostat – je z úplně jiného těsta...

Artisatelit byl čerstvě rozpečetěný. Přestože hodnoty konzervačních látek už klesly pod povolené limity, Roy Stafford bezpečně poznal přítomnost ustalujících se myceliálních komponent. Sálalo to z každého čtverečního centimetru stěn a prosakovalo do každého krychlového centimetru vzduchu. Ne, tohle nebyla vůně plastu a kovu a elektroniky, jakou člověk cítí u nových pozemských zařízení. Tohle byl hutný, pronikavý zápach hub.

Kolik druhů modifikovaného mycelia vůbec Össeané používají? Jsou jich jistě stovky, lišících se svými vlastnostmi a vybíraných podle plánovaného účelu. Jedna houba na výztuže pláště, jiná na výplň stěn, třetí na síť kapilár k transportu živin, další na pseudoneuronové spoje. Tahle na skelet pilotního křesla. Tamta zase na koberec. A tamta na duši.

Prošli servisní místností a rukávem přístupové chodby; víc částí artisatelitu v provozu nebylo. Manžeta z čerstvého mycelia hladce přiléhala k mrtvé Lodi; Stafford ani nepostřehl, kdy přesně překročil práh. Ovšem něco se přece jen změnilo.

Zápach už nebyl tak výrazný. Zato dostal jiný odstín.

Pach rozkládajících se těl?!

Musela to být jenom jeho představa, protože jak věděl, Össeané už stihli mrtvá těla přemístit do zásobovací sekce, která byla hermeticky oddělená od ostatních částí Lodi. Zároveň tam vypnuli přívod energie a odblokovali průzory, takže teplota klesla téměř k absolutní nule. Stafford se ještě nerozhodl, jestli tomu říkat zlomyslnost, hloupost nebo sabotáž, ale důsledek byl zjevný. Během jediného dne, který mají, soudní lékař nestihne žádné tělo šetrně rozmrazit, aby mohl provést pitvu. Zbývá jim leda věřit tvrzení Össeanů, že příčinou smrti byla dehermetizace Lodi poté, co erupce v R-A prostoru způsobila mikroskopické trhlinky v myceliálním plášti sekce pro cestující.

A proč nevěřit? Pozemská komise se stejně musí spokojit s tím, co jí Össeané řeknou; tak proč nebrat třeba nějakou tu dehermetizaci?

Jenže věta z Fioniných poznámek úporně kroužila jeho myslí.

Na chodbách leží mrtví bez očí.

Desítka Össeanů ho vedla do hlavního sálu. Stafford se ze všech sil snažil nepřipadat si jako eskortovaný zajatec, ale dalo to práci. Co kdyby se najednou zastavil a vybočil z určené trasy? Co kdyby prohlásil, že se chce podívat tuhle pod koberec nebo támhle za závěs? Asi by mu to nezakázali. Ale nepřípustná byla především sama ta představa: nehorázná možnost, že by mohl udělat něco tak přízemního, směšného a netaktního, něco, co jako špinavá rybniční voda šplíchne o jejich mlčení.

Chvilkový výpadek z role.

Kam bychom přišli?!

Doléhalo na něj ticho; prázdnota velkého prostoru, dimenzovaného pro stovky lidí... přízračné řady opuštěných křesel... přítomnost smrti, vtíravá a citelná jako únorový mráz. Křesla se dala sklopit a sál rozdělit přepážkami na kóje ke spaní, ale to už nikdy nikdo neudělá. Kdepak nahlížet za závěsy! Stafford se děsil i toho, že jeho pohled najednou nechtěně zabloudí do stínu pod některým sedadlem. Zaručeně tam narazí na něco příšerného: na zakutálenou náušnici mrtvé krásky, na odloženou knížku nebo na obligátní hadrovou panenku, která tu umírajícímu dítěti vypadla z ruky. Ale podlaha byla čistá jako chirurgův stůl. Veškeré morbidní zbytky po lidech Össeané dávno pečlivě odstranili.

Vytřeno a vyluxováno. Všechno nachystáno ke smuteční slavnosti. Ještě to chce trochu bílého sukna a pohřebních věnců; a pak připoutat šest lidí do autoklávu s intravenózní houbou. Vyzdobená Loď zamíří do fly-in chrámu na úrovni oběžné dráhy Merkuru, kde proběhne mše. Sama velekněžka spálí její Duši, načež ručně nastaví kurs a odešle ji na poslední cestu. Při tom dlouhém pádu budou Zelenou lasturu provázet všichni její mrtví, a také šest živých.

Zřítí se do Slunce.

Ve vzdáleném rohu sálu bylo přece jen několik spuštěných přepážek, takže vznikla menší oddělená místnost. Össean, který kráčel v čele, se k Staffordovi obrátil. Byl to pobočník velekněžky Maëwënë; strohý, nepřívětivý církevní hodnostář, který doprovázel Stafforda už ze Země. "Pozemšťané, kteří byli přítomni zkáze, jsou zde," oznámil. "Palubu Zelené lastury už nikdo z nich neopustí. Teď vám bude dovoleno naposled s nimi promluvit."

Stafford ztěžka polkl. Naposled promluvit. Dovoleno! A co vůbec můžu říct? Zalitoval, že si nepřipravil oficiální proslov, který by teď mohl jenom přečíst z papíru. Jenže představoval si to zkrátka jinak. Čekal, že to setkání proběhne v soukromí, civilně, beze svědků, bez kamer. Že si zkrátka sedne k poručíku Elsworthovi do kajuty na kus řeči. Před smrtí si spolu trochu poklábosí. Vždyť jak by mu jinak mohl předat jed?

Otřásl se. Ne, neměl ponětí, jak se předává jed.

Tohle je dokonale přízračné.

Össeané nevypadali, že by Stafforda chtěli nechat v soukromí klábosit. Pobočník odblokoval přepážku kódovanou mikrodou, a pak všichni vstoupili do místnosti a udělali kruh kolem stěn. Stafford je následoval.

Zadíval se na Pozemšťany, usazené v nejvzdálenějším koutě. Při všem tom rozruchu se chvatně začali zvedat. Tak, tady byli: šestice členů posádky, čtyři muži a dvě ženy, lidé, které on osobně přenechal zrůdám. Jestlipak si to někdo z nich vůbec uvědomuje, říkal si. Možná jim to nikdy ani nedojde. Možná to zkrátka považují za pitomou smůlu a zlý osud. Spílají Össeanům a jejich fundamentalismu... místo aby spílali mně a mé zbabělosti.

A to k nim měl mluvit. To k nim měl jít.

Bylo to čím dál přízračnější: ticho a výheň jantarových očí... hrůza a dusivé rozpaky, slévající se s nevěřícným úžasem do paralyzující směsi. Lidé z posádky se narychlo postavili do řady. Jedna z pilotek, černovlasá valkýra s orlím nosem a úchvatně smyslnými rty, jaké mívají jenom hrdinky telenovel, si ještě urovnávala kombinézu. Ta se jmenuje Chloe; a ta druhá je Andrea. Ta druhá ovšem... proboha, tahle neduživá blondýnka si rukávem utírala slzy. Brečela důkladně. Na tvářích jí naskákaly rudé skvrny. Ale Stafford si oddechl, když to viděl. Znamená to, že Össeané už jim všechno podstatné řekli. Že jim to nebude muset oznamovat on.

Černošský mladík s dredy se jako jediný nezařadil do patřičné formace; místo toho vrazil ruce do kapes a zadíval se na Stafforda s výrazem nepokryté nenávisti. To je zaručeně Jason Jones, geolog. Když se d-alfská záležitost provalila, povedlo se mu bleskově si vyřídit povolení ke studijní cestě a odletět na D-alfu s první Lodí. S tou poslední se vracel. Dva měsíce v terénu: skvělá praxe, významná položka v životopisu, slibný krok na slibné vědecké dráze. Spousta plánů. Z vytěžených vzorků by nejspíš dokázal vytěžit dizertaci. Taky tam možná vážně něco objevil. Stafford odvrátil oči a vryl si do paměti, že na Jonese už se nesmí znovu podívat. Jeho vědoucí výraz byl nesrovnatelně tíživější než prvoplánové zoufalství ubrečené blondýny... a možná dokonce horší než okázalý vzdor té první ženy.

Ale kam jinam se uchýlit? Royův pohled sklouzl k vybledlým rybím očím zrzavého navigátora, které se ho chytaly s dětinskou nadějí. Pak zkusil najít útočiště v široké slovanské tváři postaršího mechanika, ale v ní s týmiž drtivými následky narazil na nechápavý údiv: dojemný, vzdorující prozření tupě a neochvějně jako polstrované dveře.

Teď už zbýval jen poručík Elsworth. Jenže prošedivělý vojenský pilot neměl výraz; jeho tvrdá tvář si dávno navykla neprozrazovat věci jen tak, bez vyžádání a zdarma. Srazil podpatky. Ohlásil se jménem a hodností. Zasalutoval.

Osaměli spolu v mlčenlivém kruhu mimozemských tváří.

"Jsem Roy Stafford, ředitel Rady pro výzkum vesmíru," promluvil Roy konečně – s pocitem, že neskutečno právě pohlcuje poslední centimetry půdy pod jeho nohama. "Neřeknu vám nic, co byste nevěděli. Celé Spojené státy Země sledují, co se tady odehrává. Přijel jsem sem, abych vám jménem Rady i celého lidského společenství vyjádřil podporu a účast. Ale, bohužel... tohle není záležitost, do které by Země mohla jakkoliv zasáhnout."

"Byli jsme informováni, že tato Loď bude zničena a že z politických důvodů není možné ji opustit," řekl Elsworth.

"To... musím potvrdit."

Zlomila se obruč ticha. "Kriste Ježíši!" zaúpěl navigátor. Také mechanik najednou dospěl k opravdovému pochopení a ze všech sil začal Staffordovi spílat. Blondýna se rozvzlykala. Valkýra jí stiskla ruku, ale vůbec se na ni nepodívala. Měřila si Stafforda s chladným, povzneseným úsměvem Kleopatry, která si to právě hodlá rozdat s hady. Kolik nenávisti do sebe může vtělit křivka ženských rtů! Chloe Verdunová, vybavil si Roy Stafford náhle; a ta druhá se jmenuje Holmesová. Patrick McGallagher. A Vlado Kotick.

Najednou zalitoval, že byl tak tvrdohlavý, nebo spíš bláhový. Copak to doopravdy musel vidět na vlastní oči? A na vlastní uši poslouchat? Z jeho duše vylámali zodpovědnost a svědomí. O střepy, které po takové operaci zůstanou, se člověk neopře. Může si nanejvýš pořezat ruce. Neměl tohle riskovat. Neměl se trápit. Měl sem poslat Fionu Fergussonovou samotnou, jak plánoval původně; a nebo vůbec nikoho. Udělal by tisíckrát líp, kdyby si tohle odpustil. Pak by se neocitl v nebezpečí, že mu někdo z těch lidí zůstane trčet v paměti.

Teď už měl strašnou jistotu, že se do ní vryjí úplně všichni.

Jako proud ledové vody se vydělil z chaosu hlas Maëwënina pobočníka. Össeané citovali svaté knihy a zákon Akkütlixův. Valkýra Chloe se na ně hystericky obořila. Elsworth ji vyzýval ke klidu. Jones utrousil nějakou jízlivost; a tohle všechno jako scénická hudba podbarvoval pláč Andrey Holmesové, tryskající z podzemních rezervoárů, které byly zjevně úplně bezedné. "Já mám přece doma dítě," kvílela. "Čeká tam na mě dítě! Je mu jedenáct měsíců! Já tady nemůžu umřít!"

Stafford mlčel. Měl pocit, že ať řekne cokoliv, slova se jen bezmocně odrazí od stěn z pryže... stečou po nich jako rozvařený hrách. Co by taky chtěl komu nalhávat?

Poručík Elsworth má přesnou představu. Ví, co se stane s neovladatelnou Lodí, když se řítí do Slunce. Plášť Lodi rozpálený žárem. Tavící se ocel a plast. Selhávající systémy, zkažený vzduch, radiace. Smrt. Stafford cítil, jak ho Elsworthovy temné oči upřeně sledují přes celou místnost. Četl v nich nevyslovenou otázku.

Zdlouhavé umírání. Lidé uvěznění v prázdnu uprostřed té Lodi. Bezmocnost. Naděje je dávno mrtvá.

Jeho ruka sebou škubla a málem vklouzla do kapsy, aby se ujistila; ale co ji tam čeká? Prsty přejedou po hladkém skle. Duše se zděsí. Představil si, jaký úlek zažije, až se toho dotkne, a radši to neudělal.

Taková drobnost. Hloupost. Nepatrná věc. Má to vůbec smysl? Možná to ani neměl shánět. Natožpak vozit s sebou. Lucas Hildebrandt mu sice radil, ať to předá posádce Lodi, ale on má ampule s jedem zkrátka v oblibě. Je to taková jeho osobní úchylka. Elsworth přece není blázen. Na žádné rekvizity z divadelního dramatu tady nečeká. A taková Andrea Holmesová? Copak ta bude pít jed, když se chce vrátit k rodině... když se tak zoufale snaží přimknout ke světu živých?!

"Čas vypršel. Máte možnost se jménem Země rozloučit s posádkou Lodi, pane Stafforde," ozval se v tu chvíli Össean.

"Rozloučit," opakoval Stafford. Převaloval to slovo v hlavě. Najednou mu připadalo neuvěřitelné, že zašel takhle daleko; že se podvolil téhle příšerné, absurdní, uhozené össenské hře. Copak jsme se všichni zbláznili? Nechte už toho! chtělo se mu křičet. Jsou naživu, proboha, tak buďme rádi! Tohle je šílenství!

Jenže nahlas to neřekl. Za zády cítil kruh přihlížejících Össeanů, tichou hradbu mezi sebou a normálním světem. Nešlo o to, že by mu snad odřízli cestu ke dveřím. Nezazněla jediná výhrůžka. Žádné trëighrü se mu nezarylo do očí; žádné násilí se neodehrávalo; nebojovalo se. To jen prostor se tu zhroutil. Svět se zkřivil do jiného tvaru. Platila cizí pravidla. Lidé nebyli lidmi.

Katastrofa.

Ne až potom, při pádu do Slunce. Ta skutečná katastrofa se odehrává teď.

Pak už to jenom podle schváleného scénáře sjede kamera.

Roy Stafford pomalu vykročil k Elsworthovi. Co mu mám proboha ještě říct? táhlo mu hlavou. Popřát šťastnou cestu?! V lidském mozku pro tohle chyběly odpovídající emoce. Žádný div, že chybí i slova.

Teď mám ovšem jedinou příležitost, uvědomil si náhle.

Představoval si, jak to bude probíhat. Jakoby bezmyšlenkovitě sáhne do kapsy. Schová to v dlani. Přidrží to palcem. Až si podají ruku, opatrně to přesune Elsworthovi do dlaně.

A pokud mi to nešikovně upadne na zem?! Nebo pokud si Össeané něčeho všimnou?

Otřásl se.

Pak mě tu nechají s nimi.

Nohy mu ztěžkly. Ano, to byl strašný aspekt té věci: pokud to zkazí, – pokud to udělá tak neobratně, že to nepůjde přehlédnout, – nechají ho tady; budou muset.

S jak velkou ochotou k přehlédnutí může počítat?

Zachvátil ho strach. Roztřásly se mu ruce, a nohy na tom nebyly líp. Zdálo se mu, že kráčí bažinou, která brzdí jeho kroky. A náhle, jako když poutník mine rozcestí, minul tu chvíli, kdy měl ještě šanci nenápadně sáhnout do kapsy, jak chtěl. Nevěřícně o tom přemítal. Užasle. Co budu dělat? říkal si ještě, ochromený nerozhodností, ale vtom už stál před Elsworthem.

Na okamžik stiskl jeho prsty. Krátce. Neodvratně. Příliš brzy.

Příliš brzy bylo příliš pozdě.

Elsworth se zamračil. Cítil, že v dlani nic není, a v jeho očích se najednou rozlila hrůza. Stafford se na to díval s nevěřícným úžasem. Hrůza mu nijak neseděla k té tvrdé vojácké tváři.

"To je všechno?" zeptal se Össean. Staffordovi se skoro zdálo, že v jeho hlase zaznívá překvapení.

I ten snad čekal víc? Co vlastně?

V tu chvíli mu to došlo. Össeané ve skutečnosti najisto počítali s tím, že posádce Lodi pomůže zemřít. Na Össe se to vždycky takhle dělá, když jde o cizince. Pozemšťané svým lidem vždycky nosí jed. Všichni to vědí! Je to domluvené! Jenom on to nepochopil.

Co teď?! Než se mohl pokusit aspoň dodatečně sáhnout do kapsy, Chloe Verdunová mu sama podala ruku, blahosklonně, pohrdavě, s nenávistným úsměškem. Andrea Holmesová se mu vzápětí málem zhroutila do náruče, ale byl to Patrick McGallagher, kdo přiskočil, objal ji kolem pasu a odtáhl ji z jeho dosahu... čímž mu překazil jakýkoliv pokus využít toho zmatku.

Vlado Kotick mu ruku nepodal. "Pša krev cholera, ty zkurvysynu," zavrčel polohlasem a schoval ruce za záda. Zbýval jen Jason Jones, poslední zoufalá možnost... ale ten se k Staffordovi vzápětí vrhl sám, s širokým úsměvem a očima jiskřícíma jízlivostí, a bodře připlácl svou dlaň na jeho. Pevně ji držel. Dlouho.

Stafford cítil, jak mu něco zadrhlo o kůži.

Jason Jones se na něj upřeně díval. Jeho prsty se ještě jednou důkladně zaryly do hřbetu Staffordovy ruky, jako by se úporně pokoušely něco mu sdělit. A pak se stáhly.

Stafford ruku spustil a nenápadně ji sevřel v pěst. Teď to nahmatal úplně jasně. V dlani měl přilepenou mikrodu.

Otřásal se hrůzou. Neodvažoval se vůbec ničeho; jen tiše nechal Össeany, aby ho vyvedli ven. Za zády mu ještě doznívalo kvílení Andrey Holmesové, která se ho do poslední chvíle pokoušela chytit za rukáv, a zuřivé, chladné či zoufalé hlasy ostatních, přehlídka odlišných povah a temperamentu. Staffordovi hučelo v uších. Ten kluk Jones dokázal něco, na co se on sám nezmohl: předal mu bez vědomí Össeanů jakési informace či vzkaz. A bylo po všem. Ty lidi už nikdy neuvidí. Lahvička od Lucase Hildebrandta mu zůstala v kapse. Stafford si představil pavučinu nejapných omluv, kterými by ji musel omotat, kdyby mu ji chtěl náhodou vrátit.

Najednou se mu udělalo zle. Hlavou mu bleskla absurdní scénka, ve které roční synek Andrey Holmesové lomcuje dětskou ohrádkou v prázdném bytě, protože jeho matka po sobě nezanechala dost peněz na chůvu a nikdo už tam za ním znovu nepřijde; a jeho napjaté nervy a rozhoupaný žaludek ho definitivně zradily.

 

Pozor! Ukázky mohou zkazit překvapení!

Zde se nacházejí ukázky ze všech šesti knih ságy. Byly vybrány tak, aby pokud možno neprozrazovaly důležité informace z hlavní linie – čili pocházejí buď ze samého začátku té které knihy (tj. obsahují úvodní situaci), nebo se týkají vedlejších postav a událostí. Přesto se ale z ukázek z dalších dílů dá odhadnout, jaké bylo rozuzlení dílů předchozích. Proto radíme všem, kteří si nechtějí nechat zkazit překvapení, aby se dívali jen na ukázky z nejbližšího dalšího dílu (poznají se podle barvy: první díl, druhý díl, třetí díl, čtvrtý díl, pátý díl, šestý díl. Těm, kteří čtou knihy kvůli kráse jazyka nebo hloubce myšlenek (či z jiných podivných důvodů) a je jim vcelku jedno, jak dopadnou (a také těm, kteří mají ve zvyku stejně se hned podívat na konec, aby věděli, která z postav přežije), samozřejmě nic nehrozí a mohou si to rovnou přečíst všechno.