V nemilosti

Druhá kniha – Led pod kůží

Bylo jen otázkou času, kdy se snahy Lucase Hildebrandta a záměry össenské velekněžky střetnou...

Lucasovy oči sklouzly po bílých stěnách, zdobených stříbrnými a černými össenskými znaky, citáty z Akkütlixovy Knihy pokory, a neodvratně se zastavily na těžkém tmavém křesle uprostřed místnosti. Bylo pevně spojené s podlahou. V područkách se daly zahlédnout nepatrné otvory. Taky mělo za opěradlem bytelný železný rám, tvarovaný sice jako ornament, ale stěží míněný jen na ozdobu. Jinak tu nebylo nic. Vůbec nic.

"Dále mi prosím odevzdej svůj netlog," řekla Össeanka. Byla to mladičká dívka; uši ještě měla tak tenké, že se zdály skoro průsvitné, a jejímu hlasu chyběl jakýkoliv náznak autority. Lucas ji skoro litoval.

"To snad nebude nutné," prohlásil. "Vašim bezpečnostním pravidlům jsem vyšel vstříc dostatečně, když jsem si nechal vzít tašku a plášť. Tvoje paní chtěla mluvit se mnou, ne naopak. Pokud má pocit, že ji ohrožuje dokonce i můj netlog, a navíc vypnutý, nehodlám ji k setkání nutit."

Dívenka zaváhala. Lucas věděl přesně, co zvažuje: totiž jestli má zavolat ochranku hned teď. Naprosto nepochyboval, že mu Össeané ve svém vlastním paláci dokážou netlog sebrat, kdykoliv se jim zlíbí. To bylo vcelku jedno. Vzepřel se čistě jen proto, aby získal informace. Pokud se na něj bez dalších řečí vrhnou čtyři chlapi, strhnou mu košili a přivážou ho k tomu odpornému křeslu, bude to přinejmenším pěkné vyjasnění pozic. Čímž záležitost s Aš~šádem roztomile završíme, říkal si s ironií. Maëwënë mě bude vyslýchat, a já jí nic neprozradím; to bude panečku drama!

"Budu Její Eminenci nejctihodnější informovat," prohlásila dívka konečně. "Zatím se posaď, Ctihodný." Přehodila si Lucasovo pončo přes ruku, vzala jeho modrou semišovou aktovku a vyšla z místnosti. Samozřejmě lhala; informovat nebylo koho ani o čem. Ve stěnách se zaručeně skrývaly miniaturní kamery a mikrofony, takže pokud o to Maëwënë stála, celou tuhle scénku měla na svém displeji.

Lucas se neposadil. Na křeslo už se ani nepodíval; místo toho se otočil ke dveřím a zaujal přiměřeně pohodlný, uvolněný postoj, ve kterém se dá delší dobu setrvat. Naprostá nehybnost sice nebyla podmínkou, ale nervózní přecházení po místnosti se rozhodně nedoporučovalo. Čili posbíral trpělivost, zavřel oči a v duchu si pro uklidnění začal přeříkávat žalmy; namátkou knihu dvacátou třetí, tu o snahách pošetilých. Přesně odpovídala jeho temné náladě.

Pocit prohry a naprosté marnosti ho provázel celé ráno. Od Sofie se vrátili pozdě; spal sotva čtyři hodiny, když ho vzbudil nějaký Össean a s vervou mu spílal, dokud nebyl vypnut. Poté se přihlásil Zulu Zardoz a dožadoval se Fomalhiwana. Vzápětí z téhož důvodu volala Bennettová a po ní dalších patnáct mediantů, které Lucas vůbec neznal, ale kteří přesto nějak vyslídili jeho soukromé číslo. Mezitím ho stihli obtěžovat invektivami ještě další tři Össeané a jeden doktorand z össeistiky; ten se domníval, že je to celé skandál a že by se Lucas měl stydět za to, jak mezi Össeany pošpinil jméno svého slavného otce. Lucas ho ujistil, že se mu otcův duch zjevil v koupelně a celou akci schvaluje; to byl zaručený způsob, jak se mladíka zbavit a pořídit si nového nepřítele. Krátce po sedmé se ozval Edgar Halessy ze Sydney a žádal o schůzku; tvářil se naprosto konsternovaně, když se mu dostalo odmítnutí. Pak volali další medianti. Pak Duvallová. Pak agilní jednatel spolku Člověk nového druhu. Pak Jerald Craig.

Pokud šlo o Aš~šáda a možnost, že by snad přišel k telefonu, Lucas nikomu nic nevysvětloval; zkrátka vytrvale opakoval, že Fomalhiwan v tuto chvíli žádné hovory nepřijímá; ale udržet na tváři úsměv mu dalo čím dál větší práci. Budou volat znovu. Všichni. A on neměl sebemenší záruku, že příště jim bude schopen říct víc. Začínal litovat, že mu do smrti zbývá ještě taková spousta času.

Když se mezi frontu mediantů v jeho netlogu vetřel pobočník velekněžky, znamenalo to přinejmenším jistou změnu, protože tenhle chlapík se rozhodně na nic neptal; jen oznámil, že Její Eminence Nejctihodnější Maëwënë vzhledem k závažnosti situace očekává Lucase okamžitě v paláci Církve. Teoreticky se dalo odmítnout. A zřejmě i prakticky; Lucasovi by se dost možná podařilo proklouznout do budovy Rady, na zbytek dne se zabarikádovat v kanceláři a na dny následující si najmout ochranku; ale k čemu? Bylo jasné, že v paláci Církve Akkütlixovy jeho osobně možná nepotká nic pěkného, a pohled na tuhle místnost a křeslo to podezření jen potvrzoval; jenže pokud nechtěl, aby vztahy s Össeany ochladly na bod mrazu, stejně se musel s Maëwënë sejít.

Předtím se s ní několikrát letmo setkal při různých oficiálních příležitostech. Kdysi s ní taky zažil jedno nepříjemné trëighrü, po kterém si ji v duchu zařadil jako nesnášenlivou starou semetriku. Tipoval, že ho tu schválně nechá čekat přinejmenším půl hodiny.

Jenže bylo to jen pár minut. Vstoupila sama, bez obvyklé suity nižších kněží. A s úsměvem.

"Dlouho jsme se neviděli, abü Lükeas Lusi," řekla, když si vyměnili pozdravy. "Nás dva nikdy nespojovalo přátelství, ale naše vztahy byly vždy korektní. Doufám, že to tak zůstane. Posaď se. Musíme si promluvit."

Další rádoby nenápadný pokus dostrkat ho do toho vypečeného křesla! "Možná jsou to jenom předsudky, ale nechci mít ruce přivázané nad hlavou," řekl jí Lucas na rovinu. "Mám pocit, že mi to nedělá dobře."

Maëwënë nijak nepředstírala uraženou nevinnost. "Chápu," řekla prostě. "Není to bezpečné, ale přesto se posaď. Zajímalo by mě, jestli jsi schopen mi důvěřovat."

Čili jestli jsi opravdu takový idiot, Lusi. I teď mohl odmítnout, tak jako předtím odmítl vydat netlog. Obnášelo to tytéž varianty možných následků. Jenže pokud šlo o bezbřehou hloupost či naivní zvědavost – tu projevil už tím, že do Maëwënina okázalého doupěte vůbec vlezl. Byl zvědavý, bohužel. Především na to, kam až jsou Össeané kvůli Aš~šádovi ochotni zajít.

Toporně došel ke křeslu. Bylo kožené, černé, pokryté křižujícími se pásy drüeinu a kovu. Posadil se. Strach v něm narůstal, tryskal odněkud z podbřišku až do nohou – ledová voda; a pak se vzepjal jako neviditelný spár a ochromil mu plíce. Lucas cítil, jak mu tuhnou ramena, a s velkým úsilím se uvolnil. Myslel na to, že se vyřítí ke dveřím, vyrazí je a ještě se pokusí utéct. Místo toho si opřel záda. Potom hlavu. Pomalu složil ruce na područky.

Strach se v něm mísil s trpkým zadostiučiněním. Rë Akkütlix, jako kdyby činy doopravdy zoufalé měly moc zahnat zoufalství! Zatímco nehybně seděl v tom křesle a čekal, co se stane, náhle to na něj dolehlo s děsivou silou: tentýž pocit jako včera v otcově domě, náhlý záblesk touhy zmizet ze světa. Tři, nebo možná i čtyři desetiny jeho já bez legrace zatoužily zemřít hned teď, tady, rukou Össeanů.

Maëwënë se na něj mlčky dívala. Uši se jí lehce vlnily, jako by je rozechvíval vánek nad jezerem. "Tak tohle mi stačí, abü Lükeas Lusi," promluvila náhle. Odvrátila se. "Ty o něm doopravdy nevíš."

Lucas unaveně zavřel oči. Napětí z něj spadlo, jako když se přetrhne vlasec a ryba zmizí v hlubinách; zůstalo po ní jen zklamání. Stáhl ruce z opěrek a složil je do klína. Tenhle obrat vůbec nečekal, přestože samozřejmě měl; ale když už k němu došlo, bylo mu celkem jasné, že hlavní bod audience má právě odbytý. V soustrojí křesla, na kterém sedí, se možná skrývá víc ostrých předmětů než v kdejakém jehelníčku, ale jeho kůži už nic nehrozí. Samozřejmě. Kdyby si to naplánoval, jaktěživ by Maëwënë nepřesvědčil.

"Předpokládám, že fázi výhrůžek už sis odbyl s Parlüxöelovým zürëgahlem," řekla Maëwënë. "Velekněz by rád viděl, jak se před ním sklání každé stéblo trávy ve vesmíru, ale z Össe je na Zemi daleko. S tím ani Parlüxöel nic nenadělá. Hodlám mu dát najevo svou nelibost nad tím, že zasahuje do mých zdejších kompetencí." Založila si ruce na hrudi. "Dalším jeho assassinům nebude dovoleno na Zemi přistát," dodala a hlas jí ztvrdl. "Pokud budeš mít příležitost znovu s Fomalhiwanem mluvit, vyjádři mu naši omluvu za nepohodlí, kterému byl vystaven kvůli svévolnému činu druhořadého össenského občana."

Druhořadého občana...?! To byl panečku eufemismus! Lucas znal tenhle taktní a decentní výraz, užívaný ve slušné společnosti pro zrádce. Maëwënë zürëgahla právě odepsala.

Mohl jít a otevřít si surrö, protože Össeanka udělala přesně to, co se jí včera snažil podsunout. Jistě jí to bylo ku prospěchu: Církvi zachránila fasádu, Parlüxöelovi hodila pěkně ostrý kamínek do boty a zürëgahla, který jako dokonalý hlupák zemřel pro své přesvědčení, jedinou větou zbavila všech zásluh o víru. Ale přestože měl Lucas nárok na pořádnou porci zadostiučinění a vítězoslávy, nehřála ho ani jediná její jiskřička.

Topil se ve tmě.

"Nemohu přislíbit, že budu předávat vzkazy, Eminence Nejctihodnější," řekl. "K Fomalhiwanovi nejsem v žádném oficiálním vztahu. Pokud s ním vůbec ještě budu jednat, tak jedině jako zástupce Rady. Rada je jediná instituce, která má zde na Zemi mandát navázat kontakt s Fomalhiwou."

Maëwënë se nehybně, vytrvale usmívala. "V tom případě se z titulu svého úřadu obracím na Radu, aby mu tvým prostřednictvím tlumočila mé pozvání," prohlásila. "Doufám, že mi Rada vyjde vstříc a setkání s Fomalhiwanem mi zprostředkuje. Své politování mu vyjádřím osobně."

A na jakém křesle při tom bude sedět? měl Lucas na jazyku; ale udržel se. "Pokud to bude vůle obou zúčastněných stran, jistě se najde vhodná příležitost k setkání," prohodil neutrálně. Dával si dobrý pozor, aby velekněžce neslíbil nic konkrétního. Maëwënin úsměv, lehce zvlněný záhyb kůže v tváři beze rtů, se mu vůbec nelíbil.

I když... možná to byly jen předsudky. Lucas nikdy nevěřil össenským úsměvům. Když se Össeané usmívali, byl to jen pokus přiblížit se pozemskému výrazu; nic, z čeho by se dalo soudit na upřímnost. Pohyb uší prozrazoval víc. A vůbec nejvýmluvnější byly oči, pokud si na to člověk troufal.

Lucas to chvíli zvažoval. A pak to opatrně zkusil.

Maëwënë přesně na to čekala.

To trëighrü bylo jako pád do bezedné štoly. Drželo ho jako tlama štiky; jako čelisti z oceli. Nijak nepřipomínalo zdvořilosti, které si uhlazeně odbývali před chvílí. Sevřelo ho, až se mu zkřivil obličej, a v pomalu odkapávajících vteřinách z něj vysávalo sílu. A Maëwënë se pořád usmívala – vytrvale, úporně, dokonale prázdně, s ledovou nenávistí. Lucas cítil, jak se mu z toho dělá špatně.

V tu chvíli ho napadlo –, byla to absurdní představa, ale zato úděsně živá –, že někde vzadu a dole, v nejvzdálenějším koutě jeho mysli, stojí zeď; a tahle zeď že se právě zachvěla. Už celé měsíce skrz ni prorůstá ohnivá síť. Kámen se drolí pomalu a ztěžka. Hmotou se šíří drobné trhlinky. Předtím byly k nerozeznání, ale náhle je jich tolik, že se nedají popřít.

Zvláštní, uvědomil si překvapeně. Ta zeď se zřítí doopravdy. Úplně celá.

Odvrátil oči. A přesto ten pocit nezmizel.

Najednou věděl, že od této chvíle už bude jenom ztrácet. Jako by to bylo Maëwënino pohrdání... nebo zürëgahlova smrt... nebo pád dráhy... nebo možná nějaké bezděky vyřčené slovo – někdy, někde, včera, teď –, co navždy zvrátilo rovnováhu a definitivně započalo jeho porážku. Sálalo to z össenských ornamentů na stěnách. Viděl to v Maëwënině úsměvu. Cítil to v pásech drüeinu, obepínajících křeslo, i ve vlastních kostech. Vjem neodvratnosti byl tak silný, že skoro zalitoval, že je pořád tolik naživu. Že musí vstát z toho křesla a odejít. Že musí hrát dál, i když už je dávno rozhodnuto.