Gleewari

První kniha – Jantarové oči

V páté kapitole se na scéně poprvé objevuje další z hlavních postav, Össeanka Kamëlë. Patří mezi gleewariny, čili osoby s psychotronickými schopnostmi; ale protože je zároveň v nemilosti a ve vyhnanství, nemá ani zdaleka tak idylický život, jak by se mohlo zdát...

Nemohlo jí to uniknout. Gleewarin si vždycky všimne; to už je taková nemoc z povolání, že ví o věcech, o kterých lépe nevědět. Kamëlë vnímala těžkou, ponurou masu chrámu, stín za levým ramenem; ohnivý záblesk v zóně periferního vidění, jak se večerní slunce lomí v honosné bráně z titanu a skla; a přitom jí to s jedovatě rudými záblesky drnčelo v hlavě.

Křik.

Otřásla se. Jen ať to zůstane uvnitř. Ať jsou zdi co nejvyšší. Neslyším, nevidím; a proč bych měla? říkala si. Děje se to přece pořád. Každou chvíli, všude ve vesmíru, se mnou i beze mě. Nic na tom nemůžu změnit! Odříznout se od vypjatých cizích emocí, neprožívat všechno s každým, je pro člověka s telepatickými schopnostmi životní nutnost. Kolem chrámu denně chodívala cestou z práce a dávno si spočítala, že je lepší neriskovat žádný přímý pohled. Koncentrovaná össenská velkolepost: vezmi pět kilo fanatismu, plechovku sebestřednosti, mesiášský komplex a tunu mrtvol, pořádně zamíchej a deset tisíc let vař. Össenská historie byla dlouhá. A tradice jako pevně utažený ostnatý drát. Zrovna ona, Kamëlëmöernü – nebo radši Kamila Möernová, jak si říkala tady na Zemi – byla poslední osoba, která by se k tomu kotli měla připlést.

Jenže skryté věci člověka ovládají, i když si je nechce připouštět. Tam dole, v hlubinách vzpomínek a hříchů, pokaždé něco zbývá. Skutečnost, kterou zapomenout chtěl a musel, protože byla příliš tíživá. Minulost, která mu pak zničehožnic vpadne do zad. Průsečík událostí. Nešlo jen o cizí poryvy v myšlenkách, které k ní doléhaly z toho chrámu, nýbrž také o její vlastní vzpomínky; a ty ji zasáhly tak účinně, jako by na ni spadla neviditelná síť neviditelného vraha a svázala jí nohy. Najednou nedokázala jít dál.

Zürëgahl...?! Tady?!

V duchu si za to spílala, ale už změnila směr a přešla náměstí. Opatrně se rozhlédla. A pak vklouzla do úzké uličky vedle kostela. Tady byl klid. Chráněná gleewarinskou nenápadností to mohla prozkoumat pořádně.

Zvedla oči k mase chrámu nad sebou. Stavby v N-n-Yorku většinou stály natěsnány jedna vedle druhé; jenže Církev Akkütlixova zakoupila i v tomto přelidněném městě dostatečně velký pozemek, protože tak zněl zákon boží, aby se chrám ničeho světského nedotýkal. Teď se ho ovšem dotkly Kamëliny ruce, světské víc než dost. Kostel měl nepravidelně kruhový půdorys. Kamëlë se bokem posouvala do zužující se štěrbiny, až už to dál nešlo. Pak se zula, vzepřela se mezi stěnu chrámu a vedlejšího domu a začala šplhat vzhůru. Naštěstí na sobě měla své oblíbené černé legíny, tlusté ponožky a odrbaný svetr, žádný elegantní kostýmek. To bylo jistě velmi příhodné.

Zůstala stát na první římse, patnáct metrů nad zemí, s rozpřaženýma rukama a prsty zaklesnutými za kanelované sloupy. Nadále už se obě zdi od sebe odkláněly; pozemská byla dokonale svislá, zatímco össenská přecházela do konkávní plochy, zvedající se vysoko vzhůru a probodávající nebe špicemi pětice věží. Kamëlë si opřela čelo o tmavou břidlici, kterou byla celá budova obložená, sledovala náznaky a zvažovala své možnosti.

Uvnitř byl zürëgahl, se kterým musela mluvit, ale měl tam jistou práci. Část její mysli vnímala neustávající vlny hrůzy. Nějaký Össean byl doopravdy v úzkých, pravděpodobně zürëgahlovým přičiněním. Jako vždy pocítila nutkání rozběhnout se mu na pomoc, protože k tomu, aby si bez nároku na vděčnost pálila prsty kvůli cizím lidem, měla bohužel větší sklony než jiní. Jenže rozum jí říkal, že pokud se do toho vloží, jen zopakuje tutéž chybu, kvůli které musela opustit Össe. Jestli zürëgahlovi zkříží plány, rovnou může pohřbít všechny svoje naděje, že se ještě někdy vrátí domů. Měla za sebou čtyři roky vyhnanství, a to jí dalo dostatečnou lekci. Zas tak nenapravitelná altruistka nebyla.

Náhle ji zasáhl prudký poryv emocí. Ne, nebylo to tak silné, aby to svědčilo o Össeanově smrti. Zürëgahl mu jenom působil bolest. Kamëlë pevně zavřela oči. Otřásla se odporem. Zürëgahl v tom pokračoval – pomalu, metodicky a pravděpodobně naprosto bez zášti. Jak se dalo čekat, z jeho mysli ke Kamëlë nedoléhalo vůbec nic.

Zato Össeanovo vědomí měla jako na dlani. Ustálila se v něm vize Akkütlixe, pevná obruč náboženských představ, která spoutávala ledový strach. Ten člověk musel být hluboce věřící; dost možná přímo kněz; a v tom, co se s ním dělo, přes všechno zděšení nacházel dokonalý smysl. Larhdökawöarské soukolí se v něm nezadržitelně rozjíždělo, celá ta snůška manter, modliteb, závrati a lží, a bolest všechno ještě umocňovala. Kamëlë věděla, kam to povede. Mysl larhdökavöara, který se připravuje k oběti, dokáže zhypnotizovat sama sebe tak dokonale, že skončí v opojném vytržení a naprosté nepříčetnosti. Nic není dost strašlivé, nic není dost kruté, aby to vůbec bylo hodno Akkütlixe. Člověk mu touží darovat sám sebe do poslední kapky krve, splývat s ním v donekonečna protahované smrti. Byli tací, kteří umírali celé dny; a nic tomu nemohlo zabránit a nic to nemohlo urychlit. I kdyby ji náhodou napadlo rozrazit nejbližší okno, vrhnout se tam dolů a toho ubožáka po značně beznadějném boji vyrvat ze zürëgahlových spárů, nejspíš by to už v sobě stejně nedokázal zastavit.

Tak jako to kdysi nedokázal její otec. Ani její bratr. A málem ani ona.

Za určitých okolností je neuvěřitelně těžké se nezabít.

Kamëlë se nadechla a rázně ze sebe setřásla nostalgii. Na Össe končily na oltáři život denně stovky lidí, takže nebyl důvod litovat zrovna toho zde spíš než jiné. Koneckonců – co může být lepšího než smrt, o které je člověk přesvědčen, že má smysl? Mnohem více ji znepokojovala jiná věc. Proč zürëgahl přiletěl na Zemi, nijak neohlášen a zjevně ani nikým nepoznán? Byl gleewarin, a z nejlepších. Samozřejmě, že když si to přál, dokázal nejen cestovat inkognito, nýbrž být prakticky neviditelný. To by ona se svým výcvikem zvládla taky. Netrápilo ji jak, nýbrž proč. Jaký důvod mohl být tak závažný, aby ho přiměl opustit Össe? Skutečně se obtěžoval jen proto, aby jednoho misionářského kněze na Zemi přinutil k sebevraždě na oltáři?

Třeba přiletěl kvůli mně – oznámit mi, že mi udělili milost, takže se můžu vrátit domů, napadlo ji. Uchechtla se. Jistě, to bude ono; a ještě nějaké dobré nápady? Bylo by krásné myslet si, že koncil znovu otevře její případ a změní rozsudek – pochopitelně ne kvůli právu nebo ze soucitu, nýbrž alespoň z onoho čistě pragmatického důvodu, že gleewarinů je na Össe zoufalý nedostatek; ovšem takovému zvratu osudu by dokázala uvěřit dost těžko. Na Össe byla milost vzácná. Tím, co svého času předvedla u Akkütlixova aiö, vyhrála finále božího soudu, takže ji nechali odejít středem rovnou až na kosmodrom a nepokoušeli se ji zabít. V nic lepšího doufat ani nemohla.

Kdepak, zürëgahlova přítomnost jistě nesouvisela s ní. Její důvod ovšem mohla zkusit zjistit. A nejvhodnější chvíle se naskýtala právě teď, dokud je zürëgahlova pozornost zaměřená na toho ubohého kněze.

Protonace svatyně a celého podzemí byla odstíněná myceliální clonou, jak už to v chrámech bývá, ale prstenec obytných místností ve svrchním patře byl zjistitelný dobře. Kamëlë už získala dostatečně přesnou představu o vnitřní dispozici. Opatrnými kroky se přesunula po římse až za další věž, k patnáctému z úzkých, mnohokrát prolamovaných oken. To vedlo do jedné z mnišských cel. Soustředila se na naprostou nenápadnost, a to především v mimosmyslové sféře. Kdyby si nedala pozor, zürëgahl ji mohl velmi snadno odhalit – se stejnou samozřejmostí, s jakou ona sama zase věděla, že tahle místnost je ta pravá; v protonaci bylo zkrátka všechno, co někdo pracně nezakryl. Naklonila se a nahlédla dovnitř.

Zürëgahla znala; býval jedním z dvacítky zürëgahlů velekněze Saxaërüela a přestože konkrétně s ním nikdy nic do činění neměla, pamatovala si přesně, že je vyzáblý, drobný, nenávistný jako rtuť. Naopak kněz byl mohutný Össean ve středních letech, dobře o hlavu vyšší. Kdyby se do toho dal, mohl zürëgahlovi ubalit jednu pěstí a utéct; jenže to ho samozřejmě ani nenapadlo. Stál mlčky, se zavřenýma očima a prsty přitisknutými k rameni. Jeho tvář byla jediná otevřená rána. Dřív ji pokrývaly husté řady rituálních kroužků, ale teď už notně prořídly. Na jejich bývalém místě visely rozervané cáry kůže. Zürëgahl držel v ruce kovový háček, vytrhával jeden kroužek za druhým a odhazoval je na podlahu. Z knězova obličeje crčela krev; kapala na tuniku, do ohbí paže a chvílemi taky na zem. Ale muž se nepohnul; nevydal ani hlásku. Jeho mysl – co víc, celé jeho já – se otřásalo v základech. Vytrhávalo se z kořenů, stejně jako ty kroužky z masa, a nezadržitelně nabíralo směr, oslněné sebezničujícím posláním.

To poslední odkládám, čeho je třeba se vzdát, ve smrti nahý, bleskl Kamëlë hlavou útržek verše. Otřásla se. Stěží zadržela svoje prsty, které málem zalétly k jizvám po stranách nosu. Ona tehdy neměla vnímání zastřené žádnou blaženou slepotou. Bolest byla pronikavě ostrá, provázená ničím netlumeným strachem ze smrti. A co horšího – ještě po čtyřech letech byly jizvy po kroužcích pořád vidět, bez ohledu na vrstvy pudru nebo stříbrných třpytek, kterými se to pokoušela zamaskovat, když ji čas od času popadla marnivost.

Samozřejmě, na obličeji tohoto muže už nezáleží.

On to nepřežije.