Julie

Čtvrtá kniha – Vidění

Běsnění Össeanů propuká naplno. A Julie, zdánlivě nevinná kolemjdoucí, se ocitá v situaci a roli, která se jí ani trochu nelíbí...

Probírají to znovu a znovu. Donekonečna o tom debatují.

A domlouvají se.

Plánují?

Julie Lothová viděla celou tu skupinku za dvěma vrstvami bezpečnostního skla a mřížovím žaluzií; a přestože k ní nedolehlo ani slovo, z jejich toporně napřímených uší a vzrušených gest si leccos dokázala domyslet. Trëighrü blesklo z šera a neškodně se zarazilo hned o první z obou tabulí. Bylo to daleko. Rovné tři metry! Venku v chodbě a za dezinfekční zónou, ne tady v pěstírně. Šlo to mimo ni. Ničemu vzdorovat nemusela, zatím; ale nemohla si nevšimnout.

To je to vážně tak sebralo? Julie se na mši nedívala, a to nejen proto, že v jejich časovém pásmu připadla ta sláva na tři hodiny ráno, což byla zrovna ta vzácná chvíle, kdy se jí dařilo spát. Neobtěžovala by se ani odpoledne o páté, protože byla toho názoru, že sloňáckých úchylností už si v životě užila až příliš; ovšem vedle v týmu biologů si scénku Maëwënina neslavného pádu nahráli na netlog, než ji Össeané stihli ze Sítě odstranit, a přišli se podělit, čili si mohla pointu celé té akce vychutnat s nimi. Bylo jí jasné, že se mše nepovedla. Pro Sloňáky to bude znamenat průšvih celonárodního rozsahu; něco jako když fotbalový tým projede Pohár mistrů. Některé silně věřící ze staré gardy to může přivést i k sebevraždě. Ale přece jenom nečekala, že to takhle vyvede z míry omladinu z její laborky.

Össeané byli v jejím projektu právě tři – samí doktorandi z přírodovědy, všichni z generace, která se narodila a studovala už na Zemi; racionální, spolehliví, mnohonásobně prověření. Mnohem blíž měli ke svým vrstevníkům ze Země než k fanatické flanďácké sebrance z Perthünu, kterou Julie tak nenáviděla. Fäes, od samého začátku výzkumu její asistentka, byla nádherná holka s mozkem jako výpočetní středisko a pozemsky úchylnou zálibou ve vysokých šněrovacích botách. Dva mladíky, Naënghörxose a Yärchaëla, sem před čtvrt rokem přidělili z ústředí na výpomoc, když se po Parlüxöelově intervenci přísun originální sadby zastavil a klonování přestávalo stačit. Össeané jakožto cizí státní příslušníci směli pracovat jenom v pěstírně na přípravě výchozí suroviny a ke skutečně citlivým výzkumným datům přístup nedostali, ale i tak byla jejich přítomnost velkým přínosem. Pro práci s myceliální sadbou měli úžasný cit. Kdykoliv se Julie snažila nasadit spóry, úzkostlivě dodržovala metodiku; všechno pečlivě odměřovala a stokrát kontrolovala; a stejně se jí často stalo, že se sadba neujala. Zato jim se to povedlo vždycky, i když to dělali od oka. Julie Össeany nijak nemilovala, ale tohle musela pokaždé znovu obdivovat. Odmalička byli zvyklí zacházet s myceliem; řekla by, že to mají v krvi, kdyby to v jejich případě neznělo tak morbidně. Odhad měli přesný jako virtuózní šéfkuchař.

Teď ovšem nepracovali.

Vážně neuvěřitelné, říkala si Julie, jak nějaká pitomá politická kauza dokáže naši rozhádanou mládež stmelit. Příchod obou chlapců zjara trochu zkalil vodu. Naënghörxos s Yärchaëlem byli svým způsobem k politování, protože Osud je neurvale vypáčil z ulity akademického života a vrhl Fäes k nohám, což v případě okovaných kozaček nebývá zas taková slast. Oba to postupně na Fäes vybalili a oba postupně dostali košem, což mělo za následek jistou nevraživost. Julie coby šéfová s nimi mluvila zásadně terronsky a oba kavalíry ani ušatou femme fatale nejspíš ani nenapadlo, že by mohla össeinu rozumět, takže se navzájem sváděli a posléze uráželi i před ní. Akorát do zubů si nedali – protože Yärchaël, který byl z obou nápadníků ten choleričtější, byl zároveň taky o hlavu menší, zatímco jeho sok dělal kanoistiku a měl podstatně větší svaly i rozum. I tak ale nebyly jejich vztahy žádným zářným příkladem družné spolupráce.

Jenže teď se zdálo, že je všechno zapomenuto. Julie viděla, jak tři Össeané naklánějí hlavy k sobě. Zaujatě diskutovali, ale šlo nejspíš jenom o nějaké detaily. Jinak byli evidentně zajedno.

Dobrá; to se hodí. Nikdo se nedívá. Prošla kolem tanků s násadou jednotlivých složek Pětice do zadního rohu pěstírny. Tady stál otřískaný psací stůl s kontejnerem na kolečkách – její příležitostné pracoviště, kde si občas naťukala poznámky nebo mrkla na něco pod lupou, aby nemusela hned se vším do laborky nebo do své kanceláře. Vhodná tajná základna; taková předsunutá hlídka! Julie odemkla dvířka kontejneru a rázně a energicky – jako správná vedoucí výzkumu – sáhla do šanonu, kde měla litrovku bourbonu. Nebylo v plánu vytahovat to na světlo a dlouze se tu kochat obrázkem čtyř růží. Měla to zařízené líp. Stačilo jen odšroubovat zátku, malíčkem nadzdvihnout vložené brčko a sklonit hlavu, jako kdyby se zaujatě probírala papíry. Je v tom něco útěšného, nechat si spálit krk pořádnou whisky. I pro dámu.

Polkla několik vydatných doušků a konečně se usmála. Napřímila se, rukou ještě jednou naslepo zašátrala v úkrytu a chtěla lahev zase zavřít, ale vtom se za ní rozletěly dveře.

Nestihla se dokonce ani ohlédnout; natožpak přemýšlet nebo jednat. Stalo se to okamžitě. Přeběhli těch pár metrů a ze dvou stran ji chytili za lokty. Stáhli ji ze židle. Chtěla vykřiknout, ale to už měla v puse vecpaný chomáč papírových kapesníků. Kanoista Naënghörxos ji držel kromě lokte zároveň i za bradu a dlaní přes ústa. Yärchaël jí visel na druhém lokti jako naštvaný pinč. Svíjela se a snažila se kopat, ale Fäes ji v téže chvíli chytila za nohy. Julie se nakrátko ocitla ve vzduchu. A pak na stole.

Na stole! Mozek jí zatemnila hrůza, ale ne natolik, aby nedokázal vytvořit, předestřít, zhodnotit a rychle zase zavrhnout pracovní hypotézu, že se ji chystají znásilnit. Proč by měli chtít ji? Ji, o dvacet let starší – když je tu Fäes? Tak doopravdy! Vážně! K čemu ji můžou potřebovat? Unesou ji? Chtějí zmařit výzkum? Kde je zatraceně ochranka?!

Julie se zajíkla.

Ochranka. Jim je ÚPLNĚ JEDNO, kde je ochranka!

Kašlou na únikové cesty.

A to znamená... že počítají i se smrtí.

Fäes vytáhla velký kotouč lepicí pásky a několika smyčkami omotala Julii kotníky a holeně. Odstrčila kontejner stranou, aby jí nepřekážel, a vzala to párkrát kolem nohou stolu. Teď už se kopat nedalo; ale pořád zbývaly pěsti. Julie se svíjela jako na kurzu hadích tanců a snažila se vyprostit si ruce – nebo aspoň tu levou, kterou držel Yärchaël. I se znehybněným loktem se jí povedlo chytit ho za košili a zarýt mu nehty do břicha, ale na to, aby ho odradila, to nestačilo. Vždycky jí připadalo, že ten mizerný skřet nemůže mít žádnou sílu. Asi měla pravdu; jenže byl dost podlý, aby jí vzápětí přiklekl ruku kolenem a nesportovně si pomáhal gravitací. Fäes mezitím ji i stůl bleskově omotala páskou jako kuklící se larvu, smyčku za smyčkou, od kolen až po pas. Potom pásku překousla, přesunula se nahoru a přilepila ke stolu ještě taky roubík i s Juliinou hlavou a chomáči vlasů. Teď už byly pokusy o levý hák bez šance. Dalo se akorát koulet očima. Skřet Yärchaël visel Julii na zápěstí. Fäes se zhoupla ve svých odporných bagančatech, zajela pod stůl a počkala, až Julii oba chlapi vykloubí ruce tak vhodně, aby se daly pod deskou složit zápěstími proti sobě a taky úhledně slepit. To bylo všechno. Skoro.

Fäes se vynořila zpod stolu a oprášila si kolena. "Zamkni dveře, Yärchi, honem," sykla össeinem. Naklonila se nad Juliinu tvář, chytila její oči do trëighrü a nakrátko přešla do terronštiny. "Ve jménu Akkütlixe! Je mi to líto, docentko Lothová. Neberte si to osobně. Racionálně jsme to zvážili. Jste vedoucí projektu, takže váš život má větší cenu než ty ostatní. Vy na Zemi nám nedáváte na vybranou. Pokud nic neuděláme, bude to mít strašné následky." Neobtěžovala se rozepínat Julii laboratorní plášť; prostě vzala nůžky a křížem ho rozstříhla. "Sadbu, Naënghörxosi," dodala össeinem.

Naënghörxos přešlápl. "Nedáme jí to přece jenom všechno?" zeptal se. "Bez podpory prvních Tří se–"

"Ne! Nedělej pitomosti! To si to neumíš spočítat?!" okřikla ho Fäes. Toporně strnulé uši jí trčely do stran; nebyla vůbec tak nad věcí, jak se snažila předstírat. "Když jí to začneš ulehčovat, jenom jich pak bude muset být víc. Co třeba ty? Lehneš si na aiö ty sám?!" Mezitím už Julii stříhala blůzu. Prsty se jí pěkně třásly. "Tak dělej! Zatraceně, hni sebou už! Dostane jenom yantrün. Yantrün! Jak jsme řekli! Dones to!"

Naënghörxos odběhl. Julie slyšela zacinknutí a zvuk větráku, který se automaticky zapnul, když Össean spustil zářič. On aktivuje spóry! Yantrünu! Její strach se změnil ve vlny absolutní, nepříčetné hrůzy. Zoufale se snažila odtrhnout od sebe slepené ruce nebo aspoň zvednout hlavu, ale dosáhla jen toho, že se jí páska víc zaryla do kůže. Mít ty nůžky, šlo by to skvěle. Jenže tak chytrá byla Fäes taky. Přestřihla jí ještě podprsenku, a pak je vrazila do ruky Yärchaëlovi, čímž se ocitly bezpečně mimo dosah. Rozhrnula všechny vrstvy Juliina oblečení. Vzala si od Yärchaëla skalpel, který tu měli na pitvání krysích klonů. Znovu zaváhala – ale nedalo se říct, jestli proto, že teprve sbírá odvahu, nebo jen proto, že si vyměřuje řez.

Julie šílela. Lomcovala pouty. To není možné. Tohle se nemůže dít doopravdy, křičelo v ní všechno, nemůže, ne tady, ne mně! Vzpínala se bezhlasým úsilím. Vzápětí neurčitě postřehla pohyb vedle sebe za sklem. Úporně obracela oči tím směrem. Jen pár kroků od ní musel projít některý z biologů! Pomozte mi! Pomozte mi někdo! ječela v duchu. Zabouřilo to v ní divokou nadějí, mísící se k šílenému a marnému úsilí; jenže do pěstírny se z chodby nikdo nedobýval a jí vzápětí došlo, že Yärchaël jistě zapnul polarizaci stěn, když zamykal, takže sem teď z druhé strany vůbec není vidět. Nikdo o ní neví. Nikdo se to nedoví! Znovu napjala všechny svaly, jako by tím, že se tu bude zmítat a smýkat stolem o podlahu, přece jenom mohla vyloudit zvuk dost hlasitý, aby dokázal někoho přivolat. Jenže bylo pozdě. Ostří se jí zahryzlo do masa, sunulo se dolů po hrudní kosti; a vteřinu nato její obzor zalila žhavá nepříčetnost a žhavá krev.

Ale pořád vnímala. Nebyla na tom tak dobře, aby omdlela hned. Když už se jednou začalo s realizací, Fäes zjevně získala určitý profesionální odstup. Po superficiálním kaudálním řezu následoval ještě jeden transverzální. Yärchaël jí odebral skalpel a podal jí svorky. Naënghörxos se vynořil z druhé strany a nabídl jí mísu se sadbou. Fäes odtáhla cíp kůže, nabrala si mycelium do dlaně a vetřela je do krvavého jezera mezi Juliinými ňadry. A teď to vážně bylo všechno. Úplně všechno.

Nechali ji tam ležet. Nijak se dál nestarali o to, jestli se osvobodí nebo ne, jestli ji tam někdo najde nebo ne, případně jestli zemře hned na vykrvácení nebo za chvíli na embolii nebo za nějaké dva tři týdny na celkovou sepsi, až se jí spóry v těle rozrostou. Bolest ji zahltila a odřízla od světa; bylo to, jako by jí v mozku bušila sbíječka; ale pud sebezáchovy to ještě nevzdával a burcoval všechny její smysly. Julie slyšela, jak někdo z Össeanů odemyká dveře. Přidalo se zasvištění, jak posuvné křídlo zajelo do strany; dusot nohou; vzdálený křik. Co se to vedle děje? Vypečená švédská trojka přepadla biology? Servali se tam? Kde je zatraceně ta ochranka?! Rachot rychle vypálené dávky jí aspoň na tohle vzápětí odpověděl.

Bolest ji dusila. Strop jí plaval před očima. Ale najednou jí došlo několik věcí. O ní se neví. I když chlapi z ochranky zastaví Össeany, bude tam spousta zmatku a ji tady za rohem hned tak nenajdou. Mycelium studí a pomalu jí stéká pod krk. Papírové kapesníčky v puse se změnily ve žmolky a za chvíli je asi spolkne. Zatraceně; a tenhle týden si zapomněla oholit nohy; to je pech!

A něco má v pravé ruce.

Celou dobu to instinktivně držela v zaťaté pěstí. Její mozek měl v poznámce, že je to něco obzvlášť vzácného a pečlivě utajovaného, a pak už neměl čas vyhodnotit, jestli vzhledem k dalšímu vývoji situace náhodou není jednodušší prostě to upustit na zem. Bylo to kovové víčko její drahé přítelkyně čtyřleté čtyřrůžové víly. Příjemný bonus, plynoucí z chlastání Four Roses na pracovišti.

Julie zadržela dech. Když se pokoušela posunout ruce tak, aby ostrou hranou zátky dosáhla na lepicí pásku na zápěstí, vyhrkla jí z očí další várka slz. Paže jí umdlévaly, ale nutila se postupovat pomalu. Teď žádnou zbrklost! Jestli jí ten kousek kovu vyklouzne z prstů, nadosmrti si to neodpustí! Ale vtom už se hrana zaryla do pruhu plastu a narušila jeho soudržnost. Co se předtím nedalo přervat silou, hladce se roztrhlo. Julie škubla rukama a jediným pohybem je osvobodila.

Dál už to šlo rychle. Volnýma rukama zvládla roubík. Sotva se mohla posadit, dokázala stůl i se sebou odstrčit od stěny, takže pak dosáhla na pěstitelský pult, kde ležely nůžky; a to ostatní už byla kancelářská rutina spojená s depilací. Ze stolu se Julie spíš zhroutila než slezla. A rovnou pod ním zůstala. Zvenčí doléhal křik. Dusot nohou. Střelba. Sirény policejních glyderů. Musela si přiznat, že rekvizity akčních filmů jsou v reálu dost denervující. Ale o tohle se teď nestarala. Na programu měla nejdřív sebe.

Yantrün. Proboha. Tak jako Bärxaeni–

Chuchvalec mycelia jí sklouzl z hrudi a krvácení skoro ustalo; rána byla ve skutečnosti dost mělká, určená jen k uchycení spór. Bolest polevila, jenže to Julii nijak netěšilo. O biologii fungiformních řad měla až příliš mnoho vědomostí; kupříkladu i tu, že když se v myceliu začnou vytvářet analgetika, svědčí to o narůstající aktivitě spór. Ignorovala ledové záchvěvy hrůzy, v horečnatém spěchu ze sebe servala smutné ostatky laboratorního pláště a cípem látky začala ze svého zdevastovaného poprsí drhnout všechno, co se ještě dalo mechanicky odstranit. Krev znovu vytryskla a vyplavovala zelenavý šlem yantrünových hyf. Lokální znecitlivění už tak dobře nefungovalo. Julie se kysele ušklíbla. Zahodila plášť, došla si pro papírové ručníky, které byly přece jenom sterilnější, a otevřela kontejner se svou věrnou kamarádkou. Láhev z poloviny plná; symbol všech optimistů! Napřed zahodila brčko a důkladně si přihnula. Pak se zády opřela o stůl a celou tu dobrou půlku nalila do rány. Zatraceně. Alkohol spóry zlikviduje. Musí! Při debatě se čtyřicetiprocentní whisky myceliální anestetikum ztrácelo dech. A ona taky. Tiše skučela a z očí se jí valily slzy, ale byla ochotná obětovat spoustu svých erytrocytů, pokud na oplátku pochcípá všechno cizí. Poslední půldecku zázračného antidota si nechala k perorálnímu užití, což rovnou taky provedla. Pak se sesula na podlahu, absolutně vyčerpaná. Líh to vypálí zvenčí i zevnitř. Podaří se to. Podaří se to! To by bylo, aby to svinstvo ze sebe nedostala!

Jinou možnost si nesměla připustit.

Neurčitou dobu seděla na zemi v totálním útlumu. Pak se zase přiblížily hlasy, jiné. V průhledu za posuvnými dveřmi zadrnčela kola transportního lůžka a mihly se reflexní pruhy na kombinézách záchranářů. To ji vyburcovalo. Vyškrabala se na nohy. Kdo?! Zabili někoho? Dovrávorala na chodbu.

Hlavní stan byl u biologů. Záchranáři sundali nosítka, přemístili na ně nereagujícího Arthura Tung Nguyena s provizorně ošetřenou otevřenou zlomeninou a blíže neurčeným množstvím řezných ran, a ihned vyrazili zpátky k výtahu. Dva chlapíci z ochranky přešlapovali u dveří. Zachmuřená postarší policistka zajišťovala zbraň. Na plastové židli v mléčně fialových závějích vysypaného skla seděl Steve Forrester, imunolog, a doktorka z pohotovosti mu látala natržené obočí; sklo bylo netříštivé, ale schytal to Bunsenovým hořákem. Ostatní se tísnili vzadu a nacházeli se dle nátury a míry odolnosti v různých stupních a fázích šoku. Vanda Sabatini všem kolem sebe nadšeně vykládala – v jakém že strašném šoku je konkrétně ona. Keira Smithová hystericky vzlykala. Většina dalších jenom otřeseně mlčela, hlavně japonští členové týmu, kteří měl samurajské sebeovládání v popisu národní identity. A všichni Össeané byli mrtví.

Mrtví. Julii najednou došlo, že fialový nádech v tom skle je össenská krev, konkrétně Fäesina. Fäes ležela pod stolem s hlavou téměř oddělenou od těla a obličejem přeměněným na homogenní směs; čistý zásah pulsním projektilem, pokud Julie dle svých pozapomenutých znalostí forenzní patologie mohla soudit. Uchechtla se. To bylo asi jedno. Do jejího mozku se s průrazností žhavého železa vtiskl úplně jiný, vcelku banální fakt – totiž že Fäes má na jedné ze svých příšerných šněrovacích bot rozvázanou tkaničku; a napadlo ji už teď, že tenhle obraz ji nejspíš bude tu a tam budit ze spaní. Ale co už; radši než aby ji budilo něco ještě horšího. Skřet Yärchaël byl zborcený ve dveřích do přípravny; jak padal, vzpříčil se mezi veřejemi, jako kdyby se Akkütlixovi nelíbilo, že by měl svého věrného služebníka nechat klidně spočinout. O jeho tváři nebylo nic známo, ale vedle jeho ochablých prstů ležel kotouč lepicí pásky. Julie se znovu uchechtla. Napadlo ji, že za chvíli se asi začne hrozně smát. Bude se chechtat tomu, jak se jí to vymklo. Jak si ji to našlo. Že tu chodí s odchlipující se podprsenkou a řeznou ranou ve tvaru kříže, zatímco Akkütlix je hmyz. Že měla zemřít na oltáři – ve vlastní laborce a v pracovní době! Ale ovládla se. Kanoista Naënghörxos ji krásně uklidnil, protože ten k smíchu vůbec neinspiroval. Ležel na břiše, a to slušně a nenápaditě, s čistým průstřelem uprostřed svalnatých zad. Jestlipak takhle snadná oběť stačí.

Nohy se jí podlamovaly. Opřela se o zeď a sbírala sílu jít dovnitř a čelit otázkám. Co k tomu může říct? Jak tu má někoho uklidňovat? Kdepak; nová generace Össeanů je nebezpečnější než flanďáci z Perthünu, táhlo jí hlavou. Stará Össe byla odporná upřímně a nepokrytě; ale teď je na ní pozemský nátěr. Össenská fanatička v pozemských botách. Past na mamuty pod listím. Není to pryč. Máme to mezi sebou. Je to akorát hůř vidět. Ztratilo to svou původní soudržnost.

Je to úplně všude.

Ona, která znala Össe v její čisté podobě, nemohla nepostřehnout jistý posun ve stylu. Fäesina parta přepadla ji a naporcovala chudáka Arthura, místo aby se v duchu starých larhdökawöarských tradic sama odebrala na aiö. Mladí to holt mají jinak. Na össenské mše už se neobtěžují, takže význam vlastní oběti jim nikdo do hlav nenatluče; ale pozemská úcta k životu je ještě trochu míjí. Akorát pozemský pragmatismus se naučili pěkně. Proč plýtvat svou krví, když se dá vycedit z jiných.

Má to ovšem zajímavý důsledek. V takovou chvíli je pro Pozemšťany o dost jednodušší zastřelit je včas.

Uvnitř si jí všimli. Nicholas Varga k ní přiskočil, vtáhl ji do místnosti a přistrčil jí židli. "Julie! Jsi v pořádku?!" Přidřepl si k ní a vzal ji za ruku. "Co se ti stalo? Co ti udělali?" Zblízka jí pohlédl do očí a najednou se zděsil. "Asi to nemám chtít vědět, co? To je ta Loď."

Znovu se uchechtla. Cítila, jak se jí ten výraz už natrvalo vrývá do obličeje a mění se v neodstranitelnou vrásku... v nános hořkosti a stáří, v další vrstvu kamene. Miki se vždycky o Össe zajímal. Byl jediný ze zdejších lidí, komu se svěřila, že na ambasádě strávila pět let. To on si dneska přivstal a nahrál záznam mše. A taky zjevně jenom on tuší, o co jejich Össeanům šlo – zatímco ostatní si akorát říkají, že se ti tři museli zbláznit, a v blažené nevědomosti si gratulují, že už je po všem.

"Jo," řekla mu polohlasem. "Sežeň si zbraň."