Velekněžka

První kniha – Jantarové oči

Její Eminence Nejctihodnější Maëwënë, velekněžka Církve Akkütlixovy na Zemi, má k dispozici znalosti Řádu věčných Lodí a celé össenské civilizace, která žije ve vesmíru tisíce let; ale to neznamená, že by její záměry byly pro Pozemšťany kdovíjak příznivé.

Maëwënë došla do své pracovny, odstíněné všemi existujícími způsoby. Přitáhla si klávesnici, zapnula telestěnu a vyvolala aktuální záběry z vnějších kamer Lodi, kotvící na kamenité pláni půldruhého kilometru od základny kolonistů.

V časovém pásmu základny právě minulo poledne. Kopule, kterou čtrnáct set Pozemšťanů obývalo, se leskla v pekelném světle chladného rudého slunce. Vzdálené hvězdy A a B stály nad obzorem a zářily v nebi tak jasně, že je světlo Proximy nedokázalo přehlušit; dvě bílé skvrnky v ohnivé rudé, hadí uštknutí. Kamery Hedvábné zabíraly vyšlapanou stezku, po které dlouhá řada shrbených domorodců vlekla zavazadla tří stovek kolonistů, opouštějících planetu prvním letem. Ve skladovém prostoru zůstalo pár členů posádky, dohlížejících na nakládání, zatímco ostatní si užívali volna. Start byl stanoven na půlnoc místního času. Zbývalo do něj necelých deset hodin.

Vzhledem k tomu, že D-alfa byla v centru zájmu médií, vláda pro první přelet uvolnila na pozemské straně portál Phobos, využívaný obvykle jen pro vládní a diplomatické účely – což znamenalo, že Loď pak nebude muset letět k Deimosu II přes celou Sluneční soustavu a nezabere jí to deset dní, jak se to děje u běžných linkových mezihvězdných letů, které standardně využívají velkokapacitní portál Solas za oběžnou dráhou Pluta. Zpáteční cesta potrvá Hedvábné necelé dva dny. A pak budou D-alfané tady.

Všechno podle plánu. Navenek žádné nesrovnalosti. Na D-alfě panuje málem až přízračný klid. Ale při pohledu na ty přípravy Maëwënë jen s velkým úsilím přemáhala tíseň.

Ještě by se to dalo zastavit. Zakázat odlet. Vyházet kolonistům kufry zpátky na louku, zabouchnout dveře, odvolat Loď.

Zabořila tvář do dlaní a promnula si oči. Samozřejmě, tahle možnost byla spíš teoretická. Církev Akkütlixova s okázalou nezištností nabídla Zemi kapacitu volných Lodí na evakuaci kolonistů, což jí pomohlo udělat si reklamu v médiích a získat kredit. Kdyby Maëwënë náhle změnila názor a Lodě odvolala, politické následky by byly strašné.

Znovu se zadívala na Agasky, procházející zorným polem kamery. Z dálky se jejich kůže zdála skoro černá, ale když vstoupili do bílého světla reflektorů Lodi, bylo vidět, že je sytě zelená. Ti, kteří složili náklad, se shlukovali na osvětlených místech, něco si vzrušeně vykládali nesrozumitelnou řečí plnou skřeků, vyhrnovali si šaty a nastavovali světlu záda. Jestlipak si toho Pozemšťané všimnou? A něco z toho vyvodí? Potřásla hlavou. Lidé, kteří se ještě odváží na D-alfu jet, riskují mnohem víc, než sami tuší. D-alfa je jako krokodýlí tlama, která jen shodou náhod zůstala otevřená. Možná se někomu povede strčit na chvíli dovnitř ruku, a pak ji zase vytáhnout ven bez krve a bez úhony. Ale nikdo nemá ponětí, kdy čelisti sklapnou. Ani Maëwënë to nevěděla. Jen jí na rozdíl od lidí bylo jasné, že to nemůže nenastat.

Církev Akkütlixova uchovávala staré mapy. Ve vyšších vrstvách R-A prostoru je celá soustava Rhaasetu obklopená anomáliemi, které Lodím ztěžují navigaci; a co víc, žádné splavné R-A kanály nevedou ve směru od ní. V současném stavu vesmíru, kdy se dalo bez nebezpečí létat v hlubokých vrstvách a dokonce i v té nejspodnější z nich, v mimoprostoru, tohle možná nehrálo roli, jenže Maëwënë si dobře pamatovala, jak důležité byly všechny tyhle věci ještě před šedesáti lety, v dobách jejího mládí. Byly důležité i před sto lety. Před tisíci. A jednou zase budou. Ponoření do hlubokého R-A znamenalo smrt, a v mělkém neexistovala cesta ven. Lodě, které se během minulých věků k D-alfě přiblížily, už neměly šanci dostat se pryč.

Možná odtud ta tíseň. Když se Maëwënë dívala na záběry z D-alfy, věděla, že se dívá na vesmírný hrob. Pod rudými pláněmi a kamením leží cizí vraky a cizí kosti. Jiní možná nezahynuli hned... a zůstali pohřbeni zaživa. Dostal se sem karwil, invazivní rostina, která se na pláštích lodí šíří vesmírem. Dostal se sem agaënsühwaëlü. A také tu jsou tihle takzvaní Agaskové, dnes už zdegenerovaní na úroveň divochů, bez záznamů, bez kořenů, bez paměti, ale zato pořád se schopností fotosyntézy – což jasně ukazuje, že nepocházejí odsud, protože v rudém světle Proximy je tento druh fyzické adaptace téměř bezcenný. Všichni tu zůstali. Uniknout nedokázali. D-alfa je past.

Co dalšího v ní mohlo uvíznout?