Na aiö

Třetí kniha – Pád do temnot

Lucasovy vzpomínky z mládí mají daleko k radostné idyle. Jeho otec ho přiměl k tomu, aby se účastnil össenské slavnosti; ale možná si to měl radši rozmyslet...

Lucas nepřítomně hledí do stropu, ztrácejícího se ve tmě a kouři. Oslepující bolest neustává; vyplňuje celé jeho vědomí jako bílý šum; ale mozek ví, že nic horšího už následovat nebude. Tedy... ne jinak než dobrovolně, z jeho vlastního rozmaru. Kněžka zhasíná svíčky a bere mu misky z dlaní. – Teď můžeš vstát, radí mu šeptem, když se nad ním naklání.

Lucas se pomalu zvedne. Je celý ztuhlý a roztřesený. Nedůvěřuje svým nohám. Jak se s polohou těla mění i poloha kroužků, čerstvě vsazených do propálené kůže na břiše, hladina bolesti na chvíli stoupne a zase opadne. Jenže on už je vůči ní netečný; clonou otupělosti tohle nepronikne. Proti utrpení, které má právě za sebou, je to úplné nic.

Nechám to být, napadne ho. Nechám se odtáhnout na slavnostní oběd. U záchodků vykradu Sofii kabelku a spolykám hrst těch prášků, co má na svoje ženské potíže. To je jedno. Starý pán bude spokojený. Dá mi pokoj. Snad mi dá konečně pokoj aspoň teď.

Össenské tváře mu plavou před očima. Chrám je úplně plný; je tu celá ta mimozemská smetánka, se kterou se otec stýká – všude samé bledě popelavé tváře a závoje uší, samé ohnivé odlesky šperků a luxusního hedvábí. Hosté stojí na širokých stupních kolem aiö, zvedajících se vzhůru jako hlediště amfiteátru, aby měli pěkný výhled na jeho agónii. Lucas ví, že to při össenských obřadech takhle chodí, a přesto v něm to pomyšlení vyvolá záchvěv slepého vzteku. Dostali, pro co si přišli. Měli jeho zaťaté zuby a křečovité sebeovládání, žhavé železo a k tomu skleničku surrö. Vydařené matiné. Pořád ještě tu stojí z devíti desetin nahý, povzneseně sledován nasycenými supy.

Ba ne, udělám to, rozhodne se okamžitě. Tohle vám zaskočí v krku a zhořkne v zobáku, vy odporné össenské zrůdy. Tedy... přinejmenším to zkusím udělat. Třeba ta bolest nebude taková. Třeba už to ani nebudu vnímat, po tom všem... až se ty kroužky pokusím vytrhnout.

Platina se třpytí v zarudlé kůži na jeho břiše. Lucas počká, až kněžka začne vzdávat hold Akkütlixovi, nenápadně sklouzne rukou k jednomu kroužku a prudce za něj škubne. Alespoň tak prudce, jak si troufá.

Nejde to. Pohyb kovu v čerstvé ráně rozbouří vědomí oslepující vlnou bolesti, ale kroužek drží a nijak to nevypadá, že by se snad kůže mohla přetrhnout. Rë Akkütlix. S tímhle vůbec nepočítal, s takovými potížemi technického rázu! Lucas cítí, jak mu hladká platina klouže ve zpocených prstech. Kroužek je tenký, ale okraje má oblé; ty kůži hned tak neproříznou. Škube za kroužek znovu a znovu, ale i když se přemáhá, jak může, dělá to čím dál opatrněji. Bolest je příšerná. Osciluje na samé hranici toho, co je ještě schopen vydržet. Představa, že by měl udělat něco, co ji zvětší, je naprosto hrůzná.

Kněžka se znovu otáčí k němu. Všimla si, o co se pokoušel? Nezdá se; klaněla se přece Akkütlixově soše. Všechny instinkty Lucasovi říkají, aby se k tomu směšnému nepovedenému vzdoru urychleně přestal hlásit. Bleskově schovat ruce za záda. Ten trapný pokus zamaskovat. Nic se nestalo. Třeba to Össeané přejdou mlčením.

Jenže i mlčení je hrůzné. Kněžka se na něj s očekáváním dívá. Jak se ticho protahuje, lehce si odkašle a nepatrně třepne ušima, aby mu naznačila, že teď už přihlížející čekají jen na jeho poděkování. Tíha upřených pohledů začíná být nesnesitelná. Lucas se v nich doslova peče; jak se vteřiny slévají v beztvarou hroudu času, tváře mu zalévá horký ruměnec a záda ledový pot. Dusí se rozpaky a horečnatě zvažuje, co si má proboha počít. Ve chvíli, kdy vysloví formální poděkování, je konec. A nebude to náhodou lepší? Rány na břiše mu Sofie soucitně přelepí úhledným gelovým obvazem, aby si neumazal košili. Vytrácející se iluzi vzdoru přehluší provolávání slávy, šumění dalších lahví surrö v broušených sklenicích a cinkot příborů při pěkném slavnostním obědě; to, na co už všichni toužebně čekají, u čeho si s úlevou oddychnou, kvůli čemu vlastně přišli; slavnost, ovace, úsměvy – nic, co by bylo nutné vnímat jako prohru. Taky to možná ani žádná prohra není. Zvládnul to skvěle, dokonale, v össenském stylu, bez řevu. Kdo žádá víc? Jen on sám. Dokázal si představit, že sám sebe přiměje zapomenout. Že sám sobě něco namluví. Má pěkné tři kroužky, jasný důkaz hrdinství. Začne věřit, že nic jiného ani neplánoval. Uzavřené cesty se vždycky zdají nekonečně vzdálené.

Přešlapování. Nenápadné šoupání nohou. Šepot. Kolem aiö narůstá neklid.

Mít tak ostré nehty, říká si Lucas. Nůž, kleště, žiletku... cokoliv; cokoliv, čím se to dá udělat rychle, než mě zbabělost definitivně zastaví. Chvatně se rozhlíží. Zoufale pátrá v paměti; a vzápětí mu oči sklouznou tam, kde by se snad dalo něco čekat.

Samozřejmě. Kněžka nosí nůž. Obsidiánovou obřadní dýku, tradiční nástroj menších obětí. Má ji za pasem.

Lucas potlačí nutkání vrhnout se k ní, bez všech cavyků jí dýku vyškubnout a zvládnout tu hnusnou operaci co nejrychleji, aby to měl za sebou. To by taky nemuselo vyjít. Pokud má mít šanci, musí mluvit. Vyrazit z ní nůž květnatou suplikou.

– Ještě něco musí být vysloveno a něco vykonáno, spustí obřadně. Ukloní se Össeance. – Na tomto posvátném místě, ve stínu Akkütlixe, žádá se moje krev. Ctihodná, vyslyš moji prosbu a svěř mi na krátkou chvíli svůj larhdökavöarský nůž. Užiji ho se ctí.

V hledišti to zašumí. A pak se rozhostí ticho – ještě tíživější než předtím, dokonale ohromené, prostoupené napětím... klenba z křišťálu.

Kněžka váhá. Jenže Lucas právě přijal össenskou svátost, ví, jak se správně chovat, má povědomí o víře a lodním össeinem mluví hladce a s patřičnou zdvořilostí; to všechno svědčí v jeho prospěch, i když je cizinec. Slova, která právě pronesl, jsou úvodní formulí z larhdökavöarské mše. Možná ho trápí jeho neössenský původ, a cítí proto potřebu dokázat Akkütlixovi svou oddanost další obětí. To je ten nejpřirozenější závěr, k jakému kněžka může dospět... a taky k němu zjevně dospívá.

– Jestli je to tvoje přání, učiň to ve jménu Akkütlixe, řekne a podá Lucasovi nůž.

Lucas ho krátce protáhne ohněm; nehodlá riskovat, že jsou na něm spóry kdovíjakých intravenózních hub. Teď by měl příležitost vyhledat očima otce, ale neodvažuje se; ne snad proto, že by ho takový pohled mohl zviklat, ale že by ho mohl prozradit. Tím si je úplně jistý: otci to vzápětí dojde... pokud mu to už nedošlo teď. A tak si Lucas jeho tvář jen představuje – tvář blednoucí strachy, oči plné obav, sílící nejistotu. Nu, drahý otče, z tvých obav se zakrátko stane nevěřícná hrůza a pak hrůzná jistota; o tom vůbec nepochybuj! Ale Lucas sebou musí hodit, pokud nechce, aby ho starý pán zastavil.

Naklání se k ohni. Dezinfekce bude muset stačit, jinak se čepel zahřeje příliš; a rozžhavených předmětů už si dneska užil dost. Jak je nachýlený nad oltářem, pevně chytí první kroužek prsty a zlehka řízne, aby ti kolem neviděli. Není to vůbec tak strašné, jak se bál. Všechny jeho nervy jsou natolik přetížené příšernou bolestí ze spálenin, že mozek skoro nedokáže další vjemy odlišit.

Ovšem nůž je neuvěřitelně ostrý. Je mnohem ostřejší než cokoliv, co kdy Lucas držel v ruce. A on naprosto nemá odhad. Neovladatelně se mu třesou ruce, takhle skloněný na to pořádně nevidí, zoufale spěchá, zoufale se bojí, že kroužky včas nedostane ven; a tak mnohem dřív, než mu vůbec dojde, co se děje, má na břiše klikatou rozšklebenou ránu, ze které se valí krev, a v ruce všechny tři kroužky i s cáry kůže.

Zvedá se mu z toho žaludek. Cítí, že se dostává do pořádného šoku. Z trëighrü zná tenhle stav těsně před omdlením; základním pravidlem je zhluboka dýchat a na to nejděsivější prostě nemyslet. Už se na své břicho radši nedívá a pokouší se vzchopit. Upustí nůž na oltář, sevře kluzké kroužky v ještě kluzčí dlani a otočí se k auditoriu. Musí znovu promluvit – a rychle, než mu pod rukou začne crčet krev a jim všem dojde, co právě udělal.

– Já nejsem Össean. Nechci se jím stát. Účastnil jsem se tohoto obřadu, abyste mě nemohli nařknout ze zbabělosti. Ale nechci vaše kroužky. Nechci nic z toho, co znamenají. Doufám, že teď má moje rozhodnutí dostatečnou váhu, aby to došlo vám všem! křičí až zbytečně nahlas. Je to projev dosti ubohý – na to, jak dlouho o něm přemýšlel; jenže Lucasovi je tak špatně, že radši vypustí všechny květnaté obraty a operativně to krátí na minimum, aby se dostal k pointě, dřív než tady omdlí. Ani odhození kroužků pod nohy davu neprobíhá úplně podle jeho představ; jsou tak lehké a tak obalené krví, že se skoro nedají odlepit od dlaně.

Zapotácí se. Něčí ruce ho zachytí. Jiné mu tisknou na břicho kus plátna. Nakonec to jsou zase Össeané, ta kněžka a ještě někdo, kdo ho táhne do zadních prostor chrámu. Tam se nachází moderní, skvěle vybavená ošetřovna; Církev pochopitelně nestojí o to, aby se různé následky krvavých rituálů řešily všem na očích v n-n-yorské nemocnici. Do dveří vpadne Sofie. Össeané ji lhostejně nechávají projít. Pořád to přízračné ticho... když se odhlédne od toho, jak Lucasovi nahlas drkotají zuby a jak mu hučí v uších. Nikdo s ním nepromluví, nikdo se na nic neptá, ale, koneckonců, taky mu nikdo nespílá. Sofie ho krátce, pevně obejme. Vzápětí mu mlčky balí záda a ramena do svého šíleně drahého růžového ponča z měkké angorské vlny; do toho ponča, co po něm takovou dobu toužila a co si ho koupila za první tři honoráře; to je tedy čin vpravdě hrdinský, když se vezme v úvahu, co lepkavé krve na sobě Lucas má. A on to taky patřičně oceňuje. Zalyká se blahem z náhlého přívalu báječného tepla. Össenský lékař se dává do práce beze slova a bez anestezie, ale Lucasův mozek už je po tom všem tak dokonale impregnovaný endorfiny, že jeho nejsilnějším vjemem zůstává právě Sofiino pončo: nadýchané záhyby měkké vlny, do kterých má zabořenou tvář... to nekonečně nádherné teplo... a pak zdaleka nejvíc prchavá vůně, stopa Sofiina parfému.

Pak se náhle ocitají se Sofií sami. – Musíme jít, Lucasi, šeptá mu sestra naléhavě; – dokážeš to? Lucas se toporně postaví na nohy, dokonale nepřítomný, vybavený dvanácti stehy a úhledným gelovým obvazem na břiše, ale neschopný cokoliv z toho vnímat. Sofie mu utře ruce do hromady papírových kapesníků, navleče mu na krk jeho vlastní pončo, popadne ho pod křídlo a táhne ho do taxíku. Když procházejí kolem aiö, Lucas otupěle zaregistruje temně se lesknoucí louži krve na podlaze. Jinak je chrám prázdný. Hosté se vypařili opravdu bleskově. Kněží taky. Z hostiny sešlo. Je po všem. Jeho otec tu nečeká.

Rë Akkütlix, to je mi ale špatně, říká si Lucas. Ale co si Sofie počne, jestli tady omdlím? Ne, to jí nesmím udělat, to nesmím, to nesmím.

Jenom ta myšlenka ho drží. Celou dobu. Až domů.

Tam je mu už jenom hůř.

Jak se odpoledne krátí, Lucas je čím dál nervóznější; v duchu se chystá na blížící se střet. Dusí se napětím a očekáváním, místo aby v klidu spal a dopřál svému zřízenému tělu trochu regenerace. Nalévá se střídavě odvarem z naršaülu, – což tlumí bolest lépe než všechny Sofiiny prášky, ale způsobuje ospalost, – a černým čajem, který naopak ospalost zahání, ale zároveň potlačuje i ostatní účinky naršaülu. Výsledky jsou čím dál horší. Chvílemi ho slabost donutí zhroutit se do postele. Chvílemi ho nervozita zase zvedá na nohy.

Přemítá, jestli se jeho otec někde opíjí nebo trucuje nebo se vzteká. Všechny ty možnosti mu připadají stejně neuvěřitelné, ale zase si nemyslí, že jeho grandiózní vzpoura by se dala přejít jen tak. Ať už jsou doprovodné emoce jakékoliv, každopádně je jisté, že otec se právě rozhoduje. Sbírá všechnu svou vynalézavost.

Vynalézá trest.

Lucase samozřejmě napadne, že by se mohl někam uklidit – kupříkladu do Blue Springs, protože tamní tabu už stejně jednou porušil, nebo k nějakému kamarádovi, – a počkat, až se tornádo přežene. Jenže utéct není cílem. On chce s otcem mluvit. Zatraceně, proto to přece dělal! Po dnešku nutně musí dojít k vyjednávání, jehož výsledkem nebude nic menšího než nově vytyčené hranice. Lucas je pevně odhodlaný prosadit svou přinejmenším v jednom ohledu: totiž vymýtit ze svého života co největší díl össenských záležitostí.

Teprve hodně pozdě večer klapnou dveře dole v hale. Otec je doma, říká si Lucas a polyká paniku. Dobře. Konečně. Budeme to mít za sebou. Napjatě poslouchá, jestli se zabouchnou i dveře otcovy pracovny, a je rozhodnutý v tom případě vyrazit za starým pánem sám. Jenže místo toho se ozvou kroky na schodech.

Lucas se napřímí. Upraví si košili. Doširoka otevře dveře. Posadí se ke stolu.