Naděje

Pátá kniha – Hlasy a hvězdy

Pinkertina, tichá Lucasova souputnice, se nakonec možná přece jenom nezavděčí všem.

Monaëräeh. Naděje.

A modravá krůpěj na žhavých pláních zlata; ano, to je přesně to pravé, holka, říkala si tou dobou Pinkertina Wardová tváří v tvář svému obrazu v zrcadle; pokud tě Lucas chce mít vůbec nějak, chce tě mít právě takovou. Sebevědomou! Elegantní! Sexy! Odhrnula si vlasy vzadu za krkem – už ne tak hladce zarovnané jako dřív, nýbrž sestříhané do módního, trochu rozpustilého asymetrického účesu, – a zapnula řetízek össenského šperku. S úsměvem obhlížela výsledek. Akvamarín byl její kámen. Přesně na míru, jak jí ho Lucas vybral. Dokonale se vyjímal na její opálené kůži, ledový protipól zlatožlutých šatů. Od chvíle, kdy zjistila, že čeká Lucasovo dítě, ho pořád nosila.

Vypadala jinak. Cítila se jinak. Ale právě to se žádá. Je čas změn.

I v dětském pokoji bude žlutá. Pinky zatím neměla ponětí, kde že se ten dětský pokoj vezme a jaké nemovitosti bude součástí – jestli jejího bytu, Lucasova bytu nebo nějakého hypotetického a hypotékou hrazeného nového domu, – ale barvou závěsů a stěn si byla absolutně jistá. Legrační věc, když se vezme v úvahu, že ona i Lucas nejsou svoji, nemohou spolu nic mít a zrovna ani jeden nemají práci! Jenže na takové podružnosti Pinky nehleděla. Úplně ji zahltil všepřebíjející pocit štěstí.

Lucas byl v ní. Společně s jeho vkusem a jeho představami o barvách se do ní vtiskla i trocha jeho dávné sebedůvěry. Sotva si oblékla ty šaty a připnula přívěšek, sebevědomí jí stouplo natolik, že se k nezbytnému telefonátu dokázala odhodlat za pouhých deset vteřin... což byl pravděpodobně její životní rekord. Zkontrolovala, jestli má na kontě dost peněz na dlouhý a opravdu velmi dálkový hovor.

Položila si netlog před sebe na stůl. A zavolala své matce.

Její úžasná novinka jako mačeta rozsekla příval úvodních vět.

"Těhotná?!" ujišťovala se Valentina Wardová užasle. "Jak to myslíš – těhotná?! Ty budeš mít dítě?" Dosedla na olivově zelenou pohovku, vznášející se na vzdušném polštáři před stěnou obloženou pravým dřevem. Zarývala prsty do klop bílého saténového županu. Vypadala omráčeně, ale rty se jí bezděky stahovaly v úsměvu. "Vážně... doopravdy... dítě?! No... jaksi... to je ale krásná zpráva, holčičko!"

Frederick Ward se vynořil z vedlejších dveří – šlachovitý, snědý, pořád dokonale fit a dokonale v pohodě, oblečený v extravagantní rudé květované košili, rozepnuté do půli svalnaté hrudi. Zastavil se u pohovky za hlavou své ženy a ležérně mávl na pozdrav. "Páni, holka, ty to bereš hopem," utrousil. Zazubil se. "Kdo ti to spískal? Ďyť ses ani nezmínila, že s někým chodíš! Jste spolu vy dva aspoň–"

Nedostal šanci to doříct – ani Pinky šanci odpovědět. "To je úplně jedno!" prohlásila Valentina Wardová rázně a zpražila ho pohledem. Přehodila si nohu přes nohu, elegantně složila ruce v klíně a naklonila se ke kameře. "Holčičko moje, jestli ti to s tím chlapem nevyšlo, seber se a přijeď k nám. Na nic nečekej! A hlavně si to nenechávej vzít! Nechoď na potrat, slyšíš? Kristina s Borghem tak strašně touží po dítěti... ona o tom nechce mluvit, ale kdybys viděla, co všechno už kvůli tomu podnikli..." Potřásla hlavou. "Udělali by cokoliv. Jenže pořád jsou tu určité fyziologické rozdíly, takže přece jenom–"

"Já taky toužím po dítěti," řekla Pinky.

Její matka se zarazila. Elegantní póza vzala zasvé, jak její dokonale upravená ruka s duhově nalakovanými nehty znovu neplánovaně zatápala po klopě županu. "Samozřejmě. Jistě. Je to přece tvůj život a tvoje dítě, holčičko. Máš naprosté právo–" Valentina Wardová se kousla do rtu a načatou větu bez ohlédnutí opustila. "Tedy... ale že ti to úžasně sluší, Pinky! Vypadáš tak... tak spokojeně! Úplně záříš – jako bys celá omládla–" Znovu se zarazila. Možná jí taky náhle připadalo nepatřičné, že říká své o třicet let mladší dceři zrovna tohle. "O tebe si nemusím dělat starosti, já vím. Ty vždycky všechno zvládneš," dopověděla trochu stísněně.

"Jasně, mami." Pinky se vytrvale usmívala a polykala ochromující chlad. Nepatřičné bylo úplně všechno, co se jí její matka pokusila říct. Prostor, na kterém mohly ten rozhovor vést, byl obrovský jako fotbalové hřiště... jenže Valentina Wardová stejně pořád narážela do mantinelů z rozpaků; dráha jejích slov se k nim stáčela neodvratně a zákonitě, dnes i vždycky předtím. Zvláštní neohrabanost! Nevysvětlitelný ostych. Nečekané u tak sebevědomé, oslnivé ženy! Pinky nikdy nepochopila, čím to zavinila; čím zklamala své rodiče, když se přece tolik snažila ve všem jim vycházet vstříc; ale nemohla nepostřehnout, o co volněji se matce mluví s Kristinou.

Její otec se opřel lokty o záda pohovky. "A co teďka jako bude s lyžováním? Nechaj tě vůbec jezdit?"

Pinky polkla. "Já se jich nebudu ptát."

"Jak – nebudeš ptát?" vyjekla matka. "To ale dlouho neutajíš, holčičko, uvědom si to! Nanejvýš tak tři čtyři měsíce, ale stejně je to nerozumné, protože v případě nějaké nehody pojišťovna–"

"Nebudu jezdit vůbec," přerušila ji Pinky.

Matka zamrkala. "To je samozřejmě nejbezpečnější, ale... tedy... po porodu to pak není žádná legrace. Já po Kristině přibrala patnáct kilo – patnáct kilo! U trenérky se na to nehledí tolik, jako kdybys ještě závodila, ale budeš mít zaručeně potíže dostat se zase do formy, je ti to jasné?"

Je mi hlavně jasné, že se ti nezavděčím, ať udělám cokoliv, táhlo Pinky hlavou. Proč mi to nedošlo dávno? Proč jsem si nepřipustila, že to zkrátka není v lidských silách – zavděčit se a vyhovět? Nadechla se. "Já s tím končím úplně. Navždycky. Už to nebudu dělat nikdy." Když to vyslovila, nohy se jí málem podlomily úlevou.

Valentina Wardová vypadala ohromeně. "Ale... co budeš dělat?"

"Jsou tu nějaké možnosti. Zatím jsem se nerozhodla pro nic konkrétního... ale... ale dám vám vědět, až si to ujasním." Pravdou bylo, že Pinky zatím vůbec nepřemýšlela, co si počne. Pokud šlo o její práci a kariéru, budoucnost byla nádherně, blaženě chmurná. Skoncovat s lyžováním se rozhodla ze dne na den – poté, co si přečetla knihu o těhotenství, kterou dostala od Sofie a kde byla poznámka pod čarou o neblahém vlivu plazmových polí na vývoj plodu. Bylo to jen pár řádek, ale Pinky se od té chvíle neodvažovala k dráze ani přiblížit. Za devět měsíců možná ani nebude mít smysl znovu začínat. Při tom pomyšlení Pinky cítila podobnou úlevu jako před časem, když se rozhodla předčasně ukončit závodní kariéru. Tentokrát byla navíc výmluva natolik kvalitní, že vůbec nemusela mít výčitky. Nemusela se bát zavolat na Eridan a oznámit to celé své plazmolyžařské rodině. Ovšem náhradní životní plán zatím předložit nemohla. Ještě byla natolik ochromená závratí z té náhlé svobody, že nedokázala uvažovat tak prakticky.

Její otec se na ni zamyšleně díval. "Ehm... teda... vono je to možná dobře, že jdeš vod toho," ozval se náhle. "Já se celej život snažil tě v lyžování podporovat... zvlášť když jsem viděl, jak jsi ctižádostivá a jak se pořád tak úporně snažíš, ale každej holt nemá... abych tak řek–" Rukou si pročísl vlasy na zátylku. "Nic ve zlým, Pinkertino. Ty jsi báječná holka. Vždycky jsme na tebe s Tinou byli pyšní. Já tě fakt nechtěl odradit, abych ti nějak nezničil sebevědomí a vůbec, ale–" Odkašlal si. "Prostě... vždycky mi připadalo–"

Pinky zatínala nehty do dlaní. Další neohrabaný pokus přejít fotbalové hřiště, který skončil utonutím v bažinách! Frederick Ward byl taky v rozpacích, stejně jako jeho žena. Zřejmě si právě v duchu spílal, že se odvážil do záludných končin upřímnosti. Jak měl asi znít zbytek té nedopovězené věty? Pinky se uchechtla.

Pomyslela na Lucase; na to, jak odcházel... o pěkných patnáct let dřív než ona.

"Vždycky ti připadalo, že na to nemám," dořekla rázně místo svého otce.

Frederick Ward se zajíkl. Díval se na ni doopravdy zkroušeně, ale pochopitelně to nepopíral. "Jsi šikovná holka, Pinky," řekl jenom. "Máš talent na spoustu věcí. Samozřejmě... ty jsi tak strašně chtěla závodit–"

Pinky se smutně usmála. "Já nechtěla závodit," řekla. "Závody jsem nenáviděla. Ale bez nich to nejde; já vím. Všichni se pořád snaží vyhrávat." Hrdlo se jí svíralo.

Její rodiče na ni zírali. Valentina Wardová zamrkala. Otevřela a zase zavřela ústa. Olízla si rty. "Mohla... mohla bys případně dělat akrobacii," navrhla přiškrceně. "Tam se nejezdí na rychlost." Vzpamatovala se a chytila druhý dech. "Poslouchej! Začala jsem teď připravovat takové experimentální vystoupení. Je to jako výrazový tanec na lyžích... samozřejmě, vyžaduje to speciálně upravenou plochu, jeviště typu slapových polí, ale tady na Eridanu ty možnosti jsou. Bude to úžasný úspěch. Zaručeně! Kristina mi k tomu složila báječnou scénickou hudbu–"

Pinky přikyvovala. Tváře jí trnuly z křečovitého úsměvu. Nenávidíš závody, naše hodná šikovná holko. Tak proč jsi to tedy celý život dělala? Stupidní otázka. A taky ti ji nepoložíme. Odpověď nechceme slyšet.

Vlastně jsme neslyšeli vůbec nic.

Matka se ladně přenesla přes tuhle vypečenou záludnost rozhovoru a konečně setřásla těžký batoh rozpaků. Chytila se záchranného lana: tohle bylo téma, kde byla doma! Její kariéra. Kristininy přednosti.

"Samozřejmě, Borgh to pak trochu doladil, aby to víc odpovídalo zdejšímu stylu... on je přece jenom profesionál, marná sláva. Vždyť to byl předtím její učitel hudby." Valentina potřásla hlavou. "Kristina to má těžké. Uplatnit se jako skladatelka zrovna tady, kde se každý považuje za umělce, to není žádná legrace. Ale tvoje sestra přesně ví, co chce. Odmalička toužila dělat hudbu... no pamatuješ si na ty scény, ne, jak si postavila hlavu a vyhazovala nám lyže z okna, že na dráhu nepůjde a nepůjde–" Matka se potěšeně rozesmála. "Ta si to vysloveně vydupala. Dokázala si prosadit svou i proti naší vůli. A co si mají rodiče počít? Odhlásili jsme ji z lyžování a koupili jsme jí klavír. To se mi na ní vždycky líbilo... že je taková svérázná."

"Myslela jsem, že jste chtěli, aby vaše děti byly jako vy," řekla Pinky otupěle.

"Člověk by svý děcko neměl k ničemu nutit," broukl Frederick Ward. "To si zapamatuj, Pinky! Teď musíš sbírat všecky možný rodičovský rady, když z tebe bude mamina!" Gestem naznačil vypouklé břicho a spiklenecky na svou dceru mrknul.

"Hlavně aby jim to taky vyšlo," vzdychla Valentina toužebně a vrhla na Pinkino zatím ještě úplně ploché bříško pohled, který byl skoro vyčítavý.

"Neboj, mami. Určitě se to podaří," zamumlala Pinky.

Její tvář málem překročila své meze pružnosti, když měla zvládnout závěrečný úsměv. Ale rodiče ji netrápili zbytečně dlouho. Rozloučili se vzápětí. Valentina Wardová natáhla ruku a přerušila spojení.

Pinky zavřela oči.

O co jsem se to snažila, táhlo jí hlavou. Proč. Taková hloupost. Tak záludně jim odmalička vycházet vstříc. Potměšile se pokoušet dostát jejich očekávání. Dělat, co řeknou... v bláhové naději, že vědí, co chtějí. Snažit se zavděčit za všechny rozumné meze... na tolik let si vzít jejich životní cíl za svůj... dřít a okázale nemít sebemenší nároky... na rozdíl od Kristiny, která vždycky chtěla všechno a odjakživa jim kálela na hlavu. Věčně je balamutit svou vzornou poslušností – tomu říkám podlost! Snad bych nechtěla, aby mě měli radši než moji sestru!

Samozřejmě, že se nezeptali, o co se to vlastně snažila... tak úporně a zoufale a vytrvale a trapně. Proč se taky ptát zrovna na tohle? Vždyť oni se nezeptali ani na mnohem přímočařejší věci – třeba s kým má dítě, proč má dítě, jestli se vdá nebo nevdá, jestli nepotřebuje peníze nebo i nějakou nehmotnější pomoc. Nenabídli, že přijedou. Pinky se ušklíbla.

Vlastně mohla mluvit o štěstí, že od nich nepotřebovala nic.

Že ji drží jiná naděje a podepírá jiná jistota.

Že má Lucase, který stojí po jejím boku.

 

Pozor! Ukázky mohou zkazit překvapení!

Zde se nacházejí ukázky ze všech šesti knih ságy. Byly vybrány tak, aby pokud možno neprozrazovaly důležité informace z hlavní linie – čili pocházejí buď ze samého začátku té které knihy (tj. obsahují úvodní situaci), nebo se týkají vedlejších postav a událostí. Přesto se ale z ukázek z dalších dílů dá odhadnout, jaké bylo rozuzlení dílů předchozích. Proto radíme všem, kteří si nechtějí nechat zkazit překvapení, aby se dívali jen na ukázky z nejbližšího dalšího dílu (poznají se podle barvy: první díl, druhý díl, třetí díl, čtvrtý díl, pátý díl, šestý díl. Těm, kteří čtou knihy kvůli kráse jazyka nebo hloubce myšlenek (či z jiných podivných důvodů) a je jim vcelku jedno, jak dopadnou (a také těm, kteří mají ve zvyku stejně se hned podívat na konec, aby věděli, která z postav přežije), samozřejmě nic nehrozí a mohou si to rovnou přečíst všechno.