Na kosmoportu

Třetí kniha – Pád do temnot

V úvodu třetího dílu má Lucas pořádný problém...

N-n-yorský kosmoport; znovu. Lodě v hexagonálních docích; stovky věží, které mívaly nad sebou i cizí nebe; voštinové město věčně v pohybu. Zatímco kabina dlouhým obloukem klesala podél hrany habitatu k moři, Lucasovy oči klouzaly po umělé křivce pobřeží, lemovaného parky, a v dálce se snažily zachytit obrysy Jejich myceliálních těl. Nakrátko vychutnával ten pohled. Pak se cíl přiblížil, taxi kleslo do nižší letové hladiny a Lodě se mu skryly za hradbou budov.

Vystoupil před hlavním vchodem a vešel do přeplněné letištní haly. Nenechal se vtáhnout davy turistů a rovnou zamířil k přepážce pro odbavení soukromých letů, kde si bez problémů vyřídil vstup do hlídaného prostoru. Pořád ještě měl kartu, kterou mu před svou smrtí svěřil Robert Travis, šéf Spencer ArtiSats, a ta ho opravňovala k využití jachty Angaëdaë. Tohle byl zdaleka nejsnazší způsob, jak se dostat k některé z Nich a o samotě si s Ní promluvit.

Podle letištní navigace se Loď nacházela v servisním doku ve vzdálené části kosmoportu. Lucase to zaskočilo. Co se Angaëdaë stalo, že potřebuje opravu? Poslední dny byly natolik nabité událostmi, že mu připadaly jako celá věčnost; ale ve skutečnosti uplynuly od Aš~šádova příletu na Zemi pouhé tři týdny. Za tu dobu nemohla Angaëdaë stihnout žádný mezihvězdný let. Napadlo ho ale, že servis třeba souvisí se změnami ve vedení Spencer ArtiSats. Nová ředitelka, kterou obratem jmenovali místo Travise, si možná nechává Loď zkontrolovat, než ji začne používat. Rovnou se zastavil u bankomatu. Jestli v Lodi parta údržbářů zrovna čistí koberce, bude jeho plán zřejmě vyžadovat také trochu diplomacie a peněz v hotovosti. Nehodlal se nechat odradit; ale na klidu mu to nepřidalo.

Došel do příslušného sektoru a odbočil z hlavního koridoru na méně hlavní a nakonec na úplně vedlejší. A pak se vnořil do labyrintu mol mezi hexagonálními kotvišti. S vypnutým netlogem se nemohl dívat na plánek, ale na všech trojúhelníkových křižovatkách v rozích hexů byla čísla, podle kterých se mohl orientovat. Fungovalo to docela dobře. Jen na poslední lávce před hexem, kde měla být Loď, stál přes celou šíři zaparkovaný transportní vozík plný beden. Při pohledu na něj Lucas doopravdy znervózněl. Musel si hodně úporně připomínat, že Össeané jsou přece mrtví. A že kdyby náhodou nebyli, používají docela jiné metody. Zátarasy nejsou jejich styl.

Rozhlédl se. Vedlejší servisní dok byl zavřený, ale kolem toho třetího by se dalo projít. Vrátil se na křižovatku a zabočil do koridoru, shora překlenutého odnímatelným stropem. Stačí obejít jeden hex navíc.

Na další křižovatce tří cest se z postranní chodby vynořil mladík v kombinéze technika. Nechal Lucase přejít a vykročil stejným směrem jako on. Lucas instinktivně zrychlil. Ještě jedna křižovatka, než se vymaní z toho klaustrofobního bludiště a bude u Lodi.

Tady stáli dva turisté, muž a žena, a dívali se na mapu. "Říkám ti, dál to nevede. Musíme zpátky!" prohlašoval muž. Žena vzhlédla k Lucasovi. "Promiňte, nevíte náhodou…"

Lucas zaťal zuby. Zkusil se kolem ní protáhnout, ale zastoupila mu cestu tak neodbytně, že by ji musel odstrčit; a v tu chvíli se technik ocitl těsně za jeho zády. Bodnutí jehly. Bleskově. Skrz šaty! Byl to jenom mžik; zlomek vteřiny.

Páni. Tomu říkám profesionální práce, táhlo Lucasovi hlavou, zatímco zápolil s vlnou slabosti. Měli by se dát k tajné službě… tedy jestli u ní náhodou ještě nejsou. Já idiot.

Nohy mu ztěžkly. Ochromení se v něm rozlévalo, jako když se vodou šíří tuš. Najednou nedokázal udělat jediný krok. Nedokázal ani pohnout prstem. Necítil tělo. Připadalo mu, že padá, ale pevné ruce ho zachytily. Žena přiskočila a odsunula jeden dílec boční stěny koridoru. Za ním stála loď; Lucas nepřítomně zaregistroval kovové ostění otevřeného vchodu a nepovědomý, neössenský tvar. Dálkovým ovládáním vysunuli lávku. Vtáhli ho dovnitř. Dveře zapadly.

Kabina byla malá, polstrovaná ze všech stran, ozářená jen zeleným nouzovým světlem. Vzduch byl prosycený pachem elektroniky; ani stopa organických komponent. Kolem naprosté ticho. Lucas si připadal jako pod vodou. Jako ve snu. Ovšem pravděpodobnost, že z té idyly se stane noční můra, se mu zdála značná.

Viděl, že z něj útočníci stahují oblečení, ale dotyky vůbec necítil. Chtějí ho okrást? Možná viděli, že si vybíral peníze. Seberou mu všechny věci a pak ho nahého vyhodí ven. To si tedy pomůžou. A on se vážně pobaví. Bude si muset vymyslet nějakou závažnou ekologickou kauzu, za kterou tu jako demonstruje.

Do prstů se mu vracel cit. Byla to rychlá droga; po bleskovém nástupu začínalo ochromení stejně rychle zase opadat. Útočníci si taky uvědomovali, že nemají moc času; ovšem byli skvěle sehraní. Zaručeně to předem nacvičovali s figurantem, protože si nepotřebovali říct jediné slovo. Žena mu stáhla i ponožky, poslední kousek oděvu. Muži vyklopili ze stěny lůžko a lehce ho na ně zvedli. Jeden mu přidržel ruce za hlavou, a druhý přímo z otvorů v polstrování vytáhl pásy, které mu zapnul kolem loktů a kolen. Další dva páry popruhů akorát vyšly ke kotníkům a k zápěstím. Tak tohle je zásadní. Jakmile má někdo pouta vestavěná v nábytku, prostě to nemůže být amatér.

Žena sáhla ke stropu, kde byl dotykový spínač. Proud světla Lucase oslnil. Takže mezi inventářem mají taky pěknou chirurgickou lampu. Přivíral slzející oči a bezděky si představoval, jaké další nástroje z oboru jim k ní asi přibalili. Kdyby náhodou neměl strach už předtím, dostal by ho teď.

Ale nemělo smysl to odkládat. Opatrně vyzkoušel, jak mu fungují hlasivky. "Tak už se svěřte. Umírám zvědavostí. Jste z GASA?"

Cítil, jak se zarazili. Vzápětí se žena zasmála. "No počkej! Vážně vypadáme jako Gerdánci?"

"To nedokážu posoudit, když mi svítíte do očí. Ale loď je gerdánská docela jistě."

"Špatná zpráva, co?" uchechtla se. "Lítá a nemluví, takže ti asi moc nepomůže. Ale jinak neměj obavy, Lucasi Aniemi. Spolehlivá je dost."

Obrátila se k němu zády. Viděl, jak si u protější stěny obléká bílý plášť a pečlivě si myje ruce v zabudovaném umyvadle. Muži zmizeli z jeho zorného pole, ale podle zvuků zaujali místa u řídicího pultu. Ani teď se ti tři nijak nedomlouvali. Nevyjasňovali si kompetence. Žena zjevně dostala na starost jeho… zatímco ti dva připravují loď ke startu. Pracovali efektivně. Spěchali. Lucas slyšel hlášky nabíhajících přístrojů a volací kód, uvozující formalizovanou komunikaci s dispečinkem.

Žádají o povolení ke vzletu.

Jeho strach se zkoncentroval někde v hrudi, studené olovo. Teď už si nemohl namlouvat, že tihle drahoušci jenom náhodně okrádají pocestné. Znají ho jménem – a to nejen příjmením po otci, které používá na Zemi, nýbrž rodovým jménem jeho matky, které by mu příslušelo, kdyby se někdy rozhodl hlásit ke svému napůl gerdánskému původu. Nastudovali si jeho rodinnou historii. Chtějí konkrétně jeho.